Na kolech

S ošlehanou tváří a s ještě teplým rýžovým nákypem na dosah načínám - obrazně - nový list blogu. Právě jsme se vrátili z kolové projížďky kolem Dunaje. Vilémova hyperaktivita a vůbec celkově dynamický způsob života naší rodiny s sebou nese to, že naše děti nemohou zůstat příliš dlouho zavřené v bytě. Jednou to trefně shrnul tatínek, když mi je s maminkou předával. Řekl: "Jsou jako vlčáci." Fakt je, že "venčit" je musíme denně.

Proto jsem navrhla okruh na kole, byť čtyři stupně a silnější vítr nejsou považovány za ideální cyklistické počasí. Anna má nové kolo pro dospělé (společný dárek k narozeninám od mých rodičů a od nás), Vilém jezdí na kole, které ještě loni vypadalo pro něj ooobrovské, Sofie bohužel opět jela na plečce, ale v Lednici ve sklepě má také nové kolo (též společný dárek k narozeninám). Scott běžel. Běžel před naší skupinou jakou maratonský běžec. V souvislosi se Scottovou zálibou v běhu si vždy, když je můj manžel ochoten vyprávět, moc ráda poslechnu následující historku. Na úvod: Scott má dobrého kamaráda Richarda, který je menší (až malé) postavy, zarytého výrazu ve tváři a vlasů do rezava (o čemž se nemluví). Scott a Richard, oba teenageři a oba běžci, se zúčastnili výcviku na základně RAF. Pro ně to byla zajímavost, pro armádu pravděpodobně možnost pokusit se získat nové rekruty. Na úvod velitel skupině hošů ze Thursa sdělil, že chce vědět, co v kom je, tak ať se připraví k pětikilometrovému běhu. Scott i Richard vyrazilli jako šipky, takže postupem času skupina běžců kolem nich prořídla až zmizela zcela. Když už se dal tušit cíl, povídal Scott dle svých vlasních slov Richardovi: “Richarde, běželi jsme co to dá, pojď, proběhneme cílem spolu.”, načež prý Richard nic neřekl, napnul síly a zvíšil tempo. To Scotta prý tak naštvalo, že tempo zvýšil též a prolétl cílem jako první. Velitel, který stál u mety, zvedl pomalu zrak od stopek protože vítězný čas byl jen o třicet sekund pomalejší, než velitelův osobní čas. Jak jsem pochopila, byla kromě běhání kolem útesů hlavní Scottovou běžeckou praxí roznáška novin. Běhal po kopcovitém rajonu a dle svého vlastního líčení noviny házel do schránek letem. Dokud nezačali chodit stížnosti, že tisk přichází ve “špatném stavu” – navlhlý a pomačkaný.

Tak tedy, Scott běžel a ostatní šlapali do pedálů Byla to pánové a dámy fantazie! Na ilustraci fotka Alte Donau, to když jsme byli už téměř doma.

V sobotu dopoledne měla Anna gymnastické závody. Dopadly velmi dobře! Anče diskutovala sama se sebou, zda bude dělat stojku na kladině či ne a nakonec ji udělala. Když jsem s ní brzo ráno jela metrem, ukazovala mi, které stránky dryáčnického denníku, který je ve vídeňském metru k volné konzumaci, každé ráno po cestě do školy čte. K mému překvapení to byl horoskop. “Mne to zajímá,” vysvětlovala Anna, “například tam stoji, že se musím uklidnit a tak.”

Sofii rostou přední zuby a přestože si občas cucá palec, nevypadá to, že rostou nakřivo. Co se týče Sofiina vzhledu, tak se nám se Scottem bohužel ještě nepodařlo jí zprostředkovat, o kolik lépe vypadá, když je umytá. Vlastní čistá tvář Sofii připadá nepodstatná a chlapečkům ve školce asi taky, protože kdykoliv Sofii vyzdvihuji, vždy na mne apeluje několik párů klučičích očí, abych si je ještě nechala hrát a přišla později. Se Scottem jsme si říkali, že i kdybychom teoreticky žili v jeskyni jako neandrtáci, chodili v kožešinách a cucali morek, že i tehdy bychom jí pravděpoobně říkali: “Ty Sofie, to ale fakt nejde, abys chodila tak špinavá.” Podobně to vidí mí rodiče, kteří tvrdí, že kdyby mohla, tak si bude zaplétat kostičky do vlasů.

Tolik dnešní zprávy. Na závěr připojuji dvě fotky našeho Viléma. Místo aby vysvětloval, co potřebuje či chce, tak velmi často jde a udělá si to sám. Dnes jsem byla fascinovaným svědkem toho, jak si mazal dva krajíce chleba. Jeden asi centimetrovou vrstvou másla, druhý asi centimetrovou vrstvou nutelly. Makabrální zvědavost mi nedala, abych se na jeho počin nedodívala. Vilém dal pečlivě oba chleby na sebe a pak se spokojeně do té kulinářské ohavnosti zakousl. Neměla jsem srdce mu chleba brát.

Alte Donau za větru

Vilém a jídlo

Tradiční britské...

Pro rundu britských známých (a především pro svého skotského manžela) jsem udělala klasický britský dort zvaný Victoria sponge. Je to takový simplík k sežrání. Tak dole připojuji recept. Zmíněný dezert jsem upekla k příležitosti oslavy Sofiiných šestých narozenin. Byla jsem svolná (snad až horlivá) upéct pro oslavenkyni také narozeninový dort. Když jsem nahlas přemýšlela nad krémem,  řekl  mi Scott: „Já bych ho spíš koupil. Mám pocit, že by ocenila, kdybychom do ní zainvestovali.“ Přišlo mi to sice dosti přitažené za vlasy, ale raději jsem se chtěla ujistit: „Sophie, jaký chceš dort? Mám ho upéct, a nebo chceš něco z obchodu.“ „Z obchodu.“, zaznělo z ložnice.

Všechny děti nám dělají velikou radost. Anna se učí háčkovat. Jako první cíl si vytýčila šálu, kterou mne chce obdarovat k svátku matek. Už ji třikrát musela předělávat, protože se jí nedaří udržet počet ok a šála se pokaždé zúží do ztracena. Anče začíná být zoufalá a už mne několikrát povzbudila, abych si také zaháčkovala!

Vilém je čím dál tím víc do Scotta. Nejen svými rozložitými rameny, ale především klidným přístupem. Tichým hvízdáním překlenuje nenáviděné aktivity: vyklízení myčky, oblékání košile do školy apod. Stále s ním cvičíme mluvené slovo. Ve škole pro autistické děti (1. třída) hezky čte, s psaním nemá vzhledem ke své dobré vizuální paměti žádné problémy, v matematice už před Vánocemi začal s násobením. Zato společenská interakce pokulhává. Abstraktní koncepty, tedy to, co zrovna nevidí, nedokáže vylíčit. Také stále, byť čím dál tím méně často, zaměňuje „Já“ a „Ty“. Jeho výrok klasik zní: „Ty nepotřebuješ školu, ty zůstaneš doma!“ Také koncepty „Proč?“ a „Protože!“ jsou pro něj stále těžko uchopitelné. Na otázku: „Viléme, proč se zlobíš?“ odpoví: „Protože se zlobím.“ Ovšem k sestrám je galantní a potajmu pro sebe a pro ně krade z kuchyňské skříně čokoládu. I paní učitelky ve škole ho, zdá se, mají velmi rády. Nedávno jsem svého chlapečka přišla vyzvednout z družiny o hodinu dříve. „Paní Sinclair, my Vám ho nedáme, řekla mi s vážnou tváří pedagožka, zatímco se v pozadí ozýval výskající Vilém, jak ho někdo lechtal.

K mé velké radosti se všechny tři děti mnohem méně utíkají do angličtiny či němčiny a komunikují důsledněji v češtině (tedy až na Sofii, která v češtině především používá: „Já ne.“) Nedávno mi Anna líčila dvě lyžařské instruktorky, které s ní střídavě jezdily na školním výcviku: „Ta první byla super“, povídala Anna, „ale ta druhá úplně ztratila – počkej, jak se to jmenuje – ROZUM!.“

Scott se nadále chodí koupat do Dunaje. V zimě zkoušel chodit s kladivem a vysekávat díru v Alte Donau, nakonec to vzdal a začal chodit k nezamrzlé Neue Donau. Jednou v lednu nás z mostu celou rodinu pozorovali kolemjdoucí – děti a já jsme stavěli sněhuláka a Scott se koupal.

Předevčírem jsme se se Scottem při svíčce dívali na program o skotských Highlands. Byla jsem zachumlaná do teplého svetru (venku opět přituhlo) a užívala si realistické líčení drsného severu. Scotta v tričku a šortkách popis nenadchl: „Člověk by z toho soudil, že jsem se narodil v Antarktidě.“, řekl pohrdavě.

Pomalu musím končit. Opouští mne totiž kávový rauš a nastupuje hryzavý pocit, že bych zase měla jít něco dělat. Tak tedy zmiňovaný recept na dort a přídavkem také na britskou žemlovku, tzv. Bread and butter pudding. Chutná mi lépe, než ta česká.

Klasický britský dort, Victoria sponge 

·         200g cukru krystal

·         200g másla

·         4 vejce

·         200g hladké mouky

·         Půl prášku do pečiva

·         2 lžíce mléka

·         Půl sklenice malinového džemu
·        1 až 2 kelímky slehačky

Přísady smícháme (žloutky a bílky nedělím), těsto dobře vyšleháme a dáme do vymazané a vysypané dortové formy – přihrneme trochu ke stěnám formy, aby se korpus nevyboulil. Pečeme při 190 stupních, špejlí zkusíme, zda je dort upečený. Upečený dort necháme zchladit, korpus rozřízneme, potřeme z obou stran marmeládou a naplníme šlehačkou. Horní díl korpusu též potírám šlehačkou – byť klasicky se Victoria sponge podává jen s cukrovým posypem.

Britská žemlovka anebo Bread and butter pudding (pudding znamená v překladu dezert, sladká jídla se v Británii jako hlavní chod nepodávají)

• 50g másla
• 10 plátků toustového chleba
• 50g hrozinek
• 1/4 kávové lžičky muškátového oříšku
• 1/4 kávové lžičky skořice
• 350ml mléka
• 50ml smetany
• 2 vejce
• 250g krystalového cukru
• 1 balení vanilkového cukru

Máslem vymažeme středně velký pekáček, toustové plátky pomažeme máslem a překrojíme na trojúhelníky. Polovinou trojúhelníků vyložíme pekáček, posypeme hrozinkami, poprášíme skořicí a nastrouhaným muškátovým oříškem, přikryjeme zbylím chlebem, opět posypeme hrozinkami, skořicí a muškátovým oříškem.  V hrnci ohřejeme (nikoliv vaříme) mléko se smetanou. V misce ušleháme vajíčka se ¾ cukru. Teplé mléko za stálého míchání přilejeme do směsi. Tuto směs mléka s vejci stejnoměrně přelijeme přes chléb, toustový chléb jemně zmáčkneme, aby se mléko stejnoměrně vsáklo. Vrch posypeme zbytkem cukru a necháme 30 minut odstát. Nakonec pečeme 30 až 40 minut při 180 stupních, dokud povrch nezezlátne. 

Pálavské kopce o prvním březnovém víkendu

V sobotu ráno se dům v Lednici zalil sluncem, což jsme se Scottem brali jako první příslib nadcházejících nocí pod stanem, horských tůr, koupání a táboráků. A tak jsme v sobotu druhého března zahájili turistickou sezónu výšlapem na Pálavu. Nejdřív jsme zastavili u obory před Milovickou strání a prošli se lesem, kde ještě leželo dost sněhu. Poté jsme popojeli, zaparkovali u Klentnice a podle ukazatele se vydali směrem k hradu Děvín. Stejný nápad mělo více turistů, každou chvíli jsme někoho potkali. Anna nahlas zdravila: "Dobrý den!" a Vilém v kánonu: "Nashledanou!". K hradu jsme nakonec nedošli, museli jsme k velké nelibosti dětí obrátit, ale slíbili jsme jim, že se na Pálavu co nejdříve vrátíme.

V neděli po poledni Scott rozdělal táborák, takže když se maminka a tatínek kolem třetí vrátili z víkendu stráveného ve Vídni, zastihli Scotta a děti, jak na zahradě grilují klobásky. Ta pohodová atmosféra byla pouze mírně matoucí tím, že všichni tábornící měli na sobě čepice a zimní bundy.

Po návratu do Vídně pilovala Anna svůj referát o knize, jejíž děj se točil kolem kovbojů, indiánů a zlodějů. Anna halasně přednášela: "...lidé venku se hádali, protože jim někdo ukradl WHISKEY (vysloveno s anglickým přízvukem), bez které se NEDÁ ŽÍT." Než jsem stačila navrhnout, až ten dodatek o alkoholu vynechá, tak jí Scott referát pochválil, čímž se má námitka stala bezpředmětná. Ze zvědavosti jsem se Anny ptala, co jí na referát řekl dědeček, který si ho vyslechl ještě před naším odjezdem do Vídně. Anna se nadechla a procítěně mého tatínka ocitovala: "BÁJEČNĚ, Anuško, opravdu BÁJEČNĚ!"

Na závěr pár fotek z nádherné Pálavy

Cesta kolem obory

Do kopce směrem na hrad Děvín 

Naše Sofie má výdrž                        

Krásná panoramata:)

První beruška, kterou našla Sofie

Oheň