Domov, domov

Po pravdě, ještě raději bych dnešní záznam nadepsala: Kde domov můj, ale nechci ladit strunu melancholickou. Právě jsem poslouchala rozhlasový pořad na BBC 4 o ruských, polských a českých spisovatelích v emigraci. Padala jména jako Brodsky, Nabokov, ale i Škvorecký či Kundera. Literární badatelé rozebírali fakt, že se mnoho spisovatelů po změně politického systému nechtělo vrátit zpět, aby si nezničili své vzpomínky na rodnou hroudu (prý například Brodsky to tak dlouho odkládal, až to nestihl). Diskutovali o tom, že spisovatelům se vlastně ani tak nestýská po konkrétním místě, jako spíše po určitém časovém úseku, určité atmosféře, která ale podléhá milosrdné retuši. A také tvrdili, že si spisovatelé svoji zemi přinesli do ciziny s sebou – ve formě knih.

Nejsem emigrant, co svoji rodnou hroudu neviděl už několik let, ale přesto jsem chápala, o čem je řeč. I já mám svoji „českost“ srovnanou na regálech knihovny. Vyzpívávám se z ní, když učím děti lidovky. A když se chci rozmazlit, tak si upeču kmínový chléb (minulý týden toho rozmazlování bylo hodně, upekla jsem 6 kilových bochníků). Asi je to trošku smíchané a člověk vzpomína na vlast a současně na dětství.

Můžu? Ráda bych uvedla snad ty nejpronikavnější vzpomínky. Laskavý čtenář si z nich nevybere a tudíž pravděpodobně přeskočí, ale pro mě ještě po letech neztratily ani chuť ani rozměr:

Vůně romadůru a chleba s máslem a můj tatínek, který si to celé sype paprikou, zatímco se my všichni díváme na radu Vacátka.
Trubičky se šlehačkou, které se čas od času prodávaly na Náměstí svobody v Brně a které jsem po devadesátém roce už nikde nejedla.
Marek a já, když jsme čekali na tetu Martu, která k nám měla přijet na návštěvu. Už se stmívalo a myslím, že nám někdo řekl, že teta nemůže přijet, ale my jsme přesto stáli u okna obývacího pokoje a vytrvale vyhlíželi.
Babička v modré pletené halence krmící mě tuším koláčkem (byla jsem v postýlce, tak to bude asi pravjem).
Vůně šeříků ze zahrady, zatímco já si u otevřeného okna čtu Filozofskou historii.
Ukolébavka „Hvězdičky dobrou noc“, kterou mám z nějakého důvodu spojenou s babičkou, vlahou letní nocí a brněnským nádražím.

Laskavý čtenáři, vítej zpět. Píše se dvanáctého ledna, mám nadherné tři děti, ohromného manžela a v poslední době se událo následující: V pondělí jsem šla poprvé tlumočit do věznice v Glasgow. Celou cestu mne doprovázel ozbrojený policista zatímco já byla napůl nervozní a napůl překvapená, jak všechno vypadá přesně jako ve filmech. Scott mi celý zážitek velmi záviděl a ptal se: „Co ti nabídli ke kávě, ovesnou kaši?“

Anna přichází s patvary typu: bradec (brada). Nedávno jsem ji pozorovala, když si hrála se svým nádobíčkem. Zrovna něco přiklopila a rezolutně řekla: „ A dáme vykynout!“ Sophie má čím dál tím kulatější tvary, je radost ji pozorovat, a ještě větší ji objímat. Vilém je fyzicky velmi zdatný a svoji sílu demonstruje tak, že si mě přitiskne na hrudníček, zavrátí hlavu a mocně napne paže. Musím říci, že intenzita jeho stisku mi už několikrát doslova vyrazila dech. Pak sevření povolí a spokojeně se na mne usměje s pocitem, jak mne zase jednou ohromil. Kromě toho mu jde velmi hraní s počítačem ve školce. Scottovi (!) ta vyhraněnost dělá starosti. Ještě že se neptá, po kom ten kluk je. To bych mu odpověděla – takhle ve dvě hodiny ráno, když mu přibouchávám firemní laptop.