Británie je Británie je Británie

Je načase dopsat další díl blogu. Zážitky se mi překotně řadí v hlavě a pak velké procento během denního zhonu pozapomínám. Zůstavají jen ty nejsilnější.

Když jsme přijeli po dovolené zpět do Británie, věděla jsem hned, že nejsem na kontinentě. Parkovací automat měl u otvoru na mince vzkaz od poučeného uživatele, který zněl asi takto: „Nejdřív jsem hodil do otvoru první minci, počkal jsem asi dvě vteřiny, než dopadla a teprve pak jsem hodil další. Fungovalo to.“
U novinového stánku na letišti jsem si přečetla typicky šokující titulky: „Naše nemocnice zabíjejí!“ Cestou vlakem jsme – už velmi, velmi umoření – zjistili, že náš lístek platil pouze na vlak, který jel o hodinu dříve. Průvodčí trval na zaplacení nové jízdenky v hodnotě 120 liber. Já měla v očích slzy a Scott říkal: „Ale to není fér, na to nás nikdo neupozornil.“ Když se průvodčí na pár minut taktně vzdálil, aby „si věc promyslel“ a já zmateně Scottovi popisovala, jak jsem lístek rezervovala, reagoval rázně: „Tak počkej, věděla jsi, že lístek platí jen na ten jeden vlak a nebo ne? Přece mu nebudu lhát.“

Když jsme dorazili na nádraží v Polmontu a jeli taxíkem domů, těšili jsme se ze štastného návratu domů (ten lístek nám nakonec prominuli: „Když máte ty tři děti...“). Půl hodiny po návratu domů se venku v temnu ozvalo bouchání. Neznámý muž za dveřmi se ptal: „Nechybí vám zavazadlo?“ Ukázalo se, že jsme při nakládání zavazadel do taxíku zapomněli jednu ze dvou tašek na chodníku. Ten dobrý muž nás viděl a jelikož byl také taxikář, zjistil si naši adresu a zavazadlo nám přivezl. Když mu Scott (rozvážně) nabízel nálezné, tak je velmi rázně odmítl.
Ještě k rodinným událostem. V úterý na jihu Skotska začínala škola. Dívala jsem se s mírnou nostalgií na první spadané listy před naším chodníkem, na holčičky v bílých podkolenkách a uniformních šatech a na chlapce se svetry se žluto-černým emblemem, jak jdou do školy. Základní škola je od nás co by kamenem dohodil a tak každé ráno slyším zvonění a přes den vidím z obýváku na děti hrající si na školním dvoře (většinou v krátkých rukávech, jen v zimně mají svetr). Anna začne chodit do školky přístí úterý, ve skříni už má nachystaný svetr a tričko s emblemem. Hrozně se těší. Také Vilém začal novou etapu - předškolku. Každý mi tvrdí, jak ho to velice posune. Zatím mi připadne, že se hlavně důmyslněji pere. Využívá své tvrdé hlavy a když mu někdo neznalý poměrů chytne obě ruce, aby mu zabránil v násilnostech, tak ho nemilosrdně udeří čelem do hlavy. Tady ve Skotsku se tomu říká Glasgowský polibek.

Anna mě dnes potěšila snůškou nových českých tvarů. Zaprvé mi ve vyhrocených situacích vyhrožuje: „Já si tě vezmu za ženu!“ To má asi z pohádky o Bajajovi. Houpala se dnes odpoledne na zahrádce a sklouzl jí sandál. Anna na to věcně: „Střevíček spadl a je mrtvý“. Viléma povzbuzovala na houpačce „Come on, William, you can do it!“ a večer mi vysvětlovala, že je „dceruška, Annuška, princezna“.

Scott byl na víkend v Norsku, šplhal se na ledovec. Tak připojuji fotku. Vzhledem k tomu, že utratil celé jmění, sám dobrovolně přistoupil na myšlenku doma připravených svačin. Jeho dobrý kamarád Richard, který na ten ledovec lezl s ním, mu posílal mail a do dovětku napsal, nemám kredit na mobilu, musím šetřit, tak posílám mail. Jejích třetí kamarád James, který to vše organizoval (zcela sám, neboť Scott a Richard si chtěli odpustit organizační starosti) musí asi taky šetřit, protože Scottovi ještě dluží peníze za letenku a vesele tento fakt ignoruje. Scottovi to nevadí, protože sám dluží peníze Richardovi a tak čeká na Jamese, až jako první otevře kruh splátek. Richard, když volá, zní na telefonu velmi tiše a já si představuji, že jeho dominantní manželka mu přitom drtí palce u nohy.
Na zahrádce mám teď krásné modré astry jménem Victoria, které krásně ladí s právě kvetoucími levandulovými keříky. Jen je musím chránit před Vilémem, který jejich krásu ještě zcela ignoruje a nadále používá tohoto pásu zahrady jako zkratku k plotu.

Norway: Scott, Richard, James