Včera neděle byla

„Výrobní tajemství“ mého blogu spočívá v tom, že ho píši zásadně, když jsem v pohodě. A jelikož jsem právě ukončila hovor přes internet s tetou Martou, která mě nabyla pozitivní energií (nešetřila chválou, je úžasná posluchačka a kromě toho čtenářka mého blogu), tak pro dnešek končím s učením na zkoušku a zapíši zážitky z neděle. Pro přesnost: je 22:40.

Nedělní ráno proběhlo jako každé všední: probudily nás děti, pak nastalo vaření ovesné kaše (kterou odmítá jíst jenom náš skotský tatínek), všeobecné oblékání za křiku Viléma, který má k hygieně a ke zkulturňování se nyní averzi. Po jedenácté jsme vyrazili na místní zámek, který se jmenuje The House of the Binns, a jež byl navzdory mým spolehlivým informacím z internetu zavřený. Pokochali jsme se alespoň výhledem na záliv, zajeli do místního statku nakoupit maso a po krátké zastávce doma jsme se vydali navštívit jiný zámek – The Hopetoun House. Je to náš už několikátý pokus dostat se dovnitř, neboť zámek je velmi často zavřený. Můj dosavadní nejsilnější zážitek z něj byl, když jsme se s Pavlou vydaly do zámeckého parku na houby a pak ten den dobré dvě hodiny čistily křupavé růžovky, mladé žampiony a obří pýchavku.

Včera jsme se tedy poprvé dostali dovnitř. V recepčním pokoji nás libě udeřila do nosu vůně z obrovské kytice lilií, alespoň půl metru vysoké. Bohužel tady atmosféra míru skončila, neboť Vilém se chtěl po chodbách honit s Annou, a tak ho Scott pevně sevřel a nepustil po následujících čtyřicet minut individuální prohlídky. Vilémův ryk museli slyšet i návštěvníci přilehlého parku, ale Scotta to nepohlo. Klid nastal až v zámecké kavárně, kde jsme si my, uřícení rodiče, dali dvojitou kávu a veselý Vilém se s Annou honil kolem blízkého sloupu.

Ze zámku byl nádherný výhled mimo jiné na záliv (ten stejný záliv, který vidíme z okna našeho obýváku) a na most přes něj, jež se nazývá Forth Road Bridge a je architektonicky cenný.

Na ilustraci pár fotek:

Forth Road Bridge



Gardens of the Hopetoun House