Střípky

Měla bych sice žehlit nebo budu jak Betty MacDonaldová, která měla jeden pokoj na skladování nevyžehleného prádla, ale nahromadilo se tolik příhod, že je raději sepíšu.
Včera jsem opět měla kurz přípravy na diplom tlumočníků ve státní službě. Jela jsem s dětmi do Glasgowa vlakem v 16:38, Scottovi jsem je předala o půl šesté a v šest hodin už jsem zasedla do lavice. Kurz trval skoro tři hodiny bez přestávky, což ale vůbec nevadilo, protože to byla zajímavá látka. Probírali jsme terminologii přísah, žaloby, postup od zatčení po uložení trestu apod. Scott mne pak v deset hodin vyzvedl z nádraží a povídal mi o své cestě zpátky s dětmi. Líčil, jak Vilém klidně seděl v kočárku do té doby, než sousedka ve vlaku vytáhla z kabelky džus. Vilém se po něm začal natahovat a tak se mu Scott snažil zaměstnat pravou ruku různými hrami. Sousedka, která prý mimochodem komentovala Viléma jako „úžasně roztomilého“ nato prohlásila: „Doufám, že nenastane kritická situace.“ a vytáhla z kabelky sandwich. Když viděla Vilémův zklamaný obličej, začala se omlouvat, na což jí Scott ujistil, že ten chlapec by se tak tvářil, i kdyby byl po pětichodové večeři.“

Vilém stále nemluví, tedy alespoň ne na nás. Snažíme se ho přimět k tomu, aby o všechno poprosil slůvkem „ta“. Z nám neznámého důvodu se snaží odolávat a nabízí paletu od „din“ pod „de“, ale „ta“ jen málokdy. Dnes ráno se z něj Scott snažil dostat slůvko „daddy“ a to dobrých deset minut, přestože bylo nadmíru jasné, že tím pádem nestihne pravidelný spoj. Vilém odolával, pěstičkama si drhnul spánky, jako při náročné intelektuální námaze, ale jinak se tvářil spokojeně. Dnes odpoledne jsem ho vyzvedávala od Sharon a ta mi nadšeně popisovala, jak krásně Vilém mluvil a několikrát opakoval „daddy“.

Taky máme se Scottem sny. Včera ráno jsme si je navzájem vyprávěli. Já Scottovi o tom, jak v mém snu jakožto milionář financoval noblesní klub na Mallorce a přislíbil, že tam ve volném čase přijede se svojí kapelou a hostům zazpívá (Scott teď neustále poslouchá Sinatru, Deana a Sammyho Davise, tak odtud asi ta inspirace). Scott mi zase líčil, jak měl sen, ve kterém Vilém zpíval. Oba dva sny, shodli jsme se společně, pro nás zatím představují stejně vzdálenou utopii.

Anna se jazykově velmi rozvíjí což s sebou nese překvapení. Nedávno jsem ji důrazně o něco požádala a ona odvětila: „Prosím tě, nekřič.“ Když jsme dnes odcházeli od Sharon, strašně hořce plakala. Vysvětlilo se to velmi rychle, Anna si promočila kalhoty a protože Sharon neměla náhradní oblečení, tak ji oblékla do klaunovských kalhot, které Anna nemohla vystát. Teď už je dobře, slyšela jsem cupot nožiček v ložnici a když jsem se zdola ozvala varovným hlasem a vystoupala nahoru, abych se přesvědčila, že je klid, tak z její postýlky čouhal z pod přikrývky jen zadeček v oranžových šatičkách.