Úterní zpráva

Tak zase jeden nabitý den. Především ve znamení večerního kurzu, který byl dnes podruhé. Ve třídě mám 18 kurzistů, většina z nich je připravena se učit, takže také moje příprava tomu odpovídá. Zabrala mi dnes odpoledne před hodinu.

Dnešní dopoledne začalo velmi příjemně. Zavolala totiž konečně žena instalatéra a informovala mne o tom, že její manžel může příjít příští středu. Hned jsme se domluvily a do zpěvu mi z toho bylo ještě další půl hodiny.
Dětem jsem dnes vyjímečně pustila Vašku, Vašíčku (Jak vytrhnout velrybě stoličku), ale dívaly se asi jen do poloviny a pak si začaly spolu hrát, což mne velmi potěšilo. Anna Viléma neustále kontroluje, aby se nedotýkal DVD přehrávače, takže se z obýváku velmi často ozývá: „Viléme, nech to.“
Odpoledne šla Anička na dvě a půl hodiny do školky, kde se jí velmi líbí. Sice je trošku záhadná, když se jí ptám na podrobnosti, např. s kým si hrála a co jedli, ale snad se na toto téma už brzy rozhovoří. Mimochodem, Vilém dnes po probuzení nabyl dojmu, že potřebuje trošku toho lidského tepla a celým svým buclatým tělíčkem se na mne přitiskl a pevně mne objal kolem krku. Setrval tak několik minut a já štěstím málem přestala dýchat.
Večerní kurz dopadl nad míru dobře. Vyučování bylo velmi dynamické, lidé se připravují a jsou víc než ochodni se smát mým veselým poznámkám (o kterých by si Scott velmi rád udělal představu), takže jsem přijela domů rozesmátá. Pak jsem ještě po telefonu mluvila s tátošem a dozvěděla se tak poslední novinky z Vídně. Takže, co si víc ještě přát. A teď na kutě, neboť ráno o půl sedmé mne probudí ono známé: „Mami, Anna musí lulu.!