Voňavý, křupavý – můj první chleba

Dnes se peklo. Anna a já jsme upekly několik bochánků. Nejdřív dvě malé šišky, z nichž jsme jednu hned snědly a druhou jsem schovala jako dar. Pak jsem zadělala na druhý bochník, který se vyvedl jako ty předcházející. Teď ve sprše jsem si uvědomila veškeré možnosti, např. opražený chlébové kostky do česnečky či – až chléb trošku okorá – pravé nefalšované topinky!

Tady je fotka mého prvního chleba
My first bread


Scott přišel dnes domů trošku později – ve čtvrt na osm. Měli jsme rychlou večeři, která se ovšem neobešla bez těžkých prohřešků proti bontonu ze strany Viléma (plival rybí maso na podlahu), takže byl z pedagogických důvodů odnesen na pár minut do postýlky a my jsme za velikého ryku ze zhora mlčky dojedli jahody se smetanou. Po večeři jsem si sedla k německým zprávám a byla to dnes popravdě první chvilka nicnedělání. Nahoře se nejdřív ozýval veselý smích, jak Scott s dětmi skotačil. Později to nade mnou začínalo tichnout a po půl hodině jsem si byla jistá, že děti, ucasnované celodením maratonem, už situaci pochopily a jsou v limbu. Jaké tedy bylo moje překvapení, když jsem se na cestě ze sprchy srazila na schodech se Scottem, který v jedné ruce nesl Viléma v pošpiněném tričku a vedle něho kráčela nahá Anna. „Anna prý musí na záchod.“, byla jeho mírná odpověď na můj tázavý pohled.

Teď už jsou konečně v postýlkách. Právě jsem se zaposlouchala do následující rozpravy: Scott: „Anna, I love you so much. And I love William so much. And I love mami so much.“ Anna: „And dede so much!“ Scott: „Yes, dede so much.“ Anna: „A babi so much.“ Scott: „Yes, babi so much.“ Anna se ještě ujistila, že stejně to vidí Scott i s „stryc Marek“, „kababi“ a „teta Jiřinka“. Pak už dál nenaléhala.