Hinterbrühl, Sparbach (Velikonoční pondělí 2012)

Bylo půl deváté večer, Annu jsem definitivně uložila do postele a když jsem se z výšky dospělé dívala na své čtoucí mládě, kterému se na levé ruce leskly hodinky, dolehlo na mne, jak rychle všechny naše děti dorůstají. Zatímco já se vracím do dětských let. Když po večerech studuji stylem: přečíst, shrnout, zapsat a neustále přitom šíbruji knihou mezi monitorem, počítačem a jinými potřebnostmi na psacím stole, abych byla schopna text přečíst, vlhnou mi oči při vzpomínce na čtecí stojánek, který mi ve druhé třídě koupila babička Anička. Teď by se mi fakt hodil. V únoru jsem se zapsala na doktorské studium v oboru translatologie se zaměřením na teorii tlumočení. Přístup je sice jiný než na základní škole, přesto mne podvědomě ženou k výkonu rodičovská slova z té doby: „Máš hotové úkoly?“

Na Velikonoční pondělí jsme vyrazili do vesnice Hinterbrühl, kde se nachází největší evropské podzemní jezero. Už delší dobu jsem na tuto atrakci karty Niederöesterreich stonala, protože obrázek v katalogu vypadá velmi lákavě. Hinterbrühl leží kousek od Vídně a ve velmi atraktivním prostředí. Kam oko dohlédne, jsou zalesněné kopce, v sousedství leží výstavní Mödling, blízko je i klášter Heiligenkreuz. S průvodcem jsme prošli štolami, kde se dříve těžil sádrovec, kde byli ustájení (už od narození) slepí koně, kde havíři jedli, kde se modlili, a také jsme prošli kolem části trupu letadla. Za druhé světové války Němci vypumpovali vodu ze štol a dalším pumpováním udržovali dno suché. V místech, kde je nyní jezero, se vyráběly celé trupy letadla. Na závěr prohlídky jsme se projeli loďkou po jeskynním jezeře.

Abychom užili i zeleně, zajeli jsme do blízkého přírodního parku Sparbach. Je rozsáhlý, nabízí hodně zajímavých míst k prohlédnutí a volně se v něm pohybují kozy, divoká prasata a další zvířata. Děti se rozprchly na velkém hřišti, my se Scottem jsme otevřeli termosku s černým čajem, vybalili řízky a domácí jahodový koláč. Byl to moc hezký výlet. Tím končím záznam, protože dnes je další neděle a my za chvíli vyrážíme do Laxemburských zahrad a do římských lázní v Badenu. Na závěr připojuji už jen pár fotek:

Alma Mater Rudolphina Vindobonensis (v únoru, když jsem šla poprvé po dlouhé době do knihovny)

Na lavičce před institutem, 19. okres

Hinterbrühl: výroba letadel za 2. světové války

Jedna ze štol

Hinterbrühl: podzemní jezero. Zlatá loďka je jen dekorace, připomínka na natáčení Dysneho filmu.

Přírodní park Sparbach

Sparbach: zvířata byla přítulná

V pátek končila Sofinčina školka dříve, tak jsme si dali zákusek u MacDonalda

Začátek Anniny kresby: "šílený klaun"

Britský masový koláč (Steak Pie)

„Fantastic!“, řekl Scott, a protože jídlo chutnalo nám všem, uveřejňuji recept:

Přísady:

900g hovězího zadního, nakrájené na kostičky.

2 balení listového těsta.

Dvě cibule.

Tři stroužky česneku.

3 Mrkve.

Na váhu asi totéž množství celeru.

8 žampionů.

200g čedaru.

Rozmarýn.

400ml černého piva.

Hladká mouka, olej, pepř a sůl, vejce na potření.

Maso jsem obrátila v osolené a opepřené mouce a rychle opekla na oleji v hluboké pánvi se silným teflonovým dnem. Když se maso na povrchu zatáhlo, dala jsem celou směs na talíř a v pánvi nechala zesklovatět cibulku, přidala na kostičky nakrájenou mrkev, celer, žampiony, česnek a sůl. Po pár minutách jsem vrátila masovou směs do pánve a vše zalila černým pivem. Přidala rozmarýn, drcený pepř, dosolila a nechala vařit pod pokličkou za občasného promíchání na velmi mírném plameni asi hodinu a půl. Uvařená směs nemá být moc tekutá, pokud je štávy moc, tak se musí směs ještě dozahustit.

Dortovou formu jsem vyložila jedním plátem listového těsta (s papírem místo vymazání) formy. Na těsto, kterým musí být vyložený celý spodní okraj dorty, aby směs neměla kudy vytéci, jsem rozvrstvila masovou směs a tu pak posypala strouhaným čedarem. Nakonec jsem přiložila druhé listové těsto na povrch. Oba pláty těsta musí být dobře spojené a z přebytečného listového těsta se dají lehce vytvarovat lístky, které se umístí jako dekorace do středu koláče. Vršek koláče už pak jen stačí potřít rozšlehaným vejcem a péct asi 40 minut v troubě rozehřáté na 150 stupňů. Hrášek, či v páře či dušená mrkev, brokolice a květák jsou typickou přílohou k této krmi.

Steak pie, britský masový koláč

Vzpomínky na letní prázdniny – díl třetí, kemp Osika v Jižních Čechách (srpen 2011)

Tento záznam je především ódou na krásnou jihočeskou krajinu. Miluji dramatická pohoří, dravé vodopády a průzračně modrá ledovcová jezera Rakouska, ale při pohledu na jemně se svažující zelené kopce, vinoucí se říčky a občasné selské baroko se mi srdce spolehlivě zatetelí. A když si k raní kávě mohu u stánku koupit Květy a jednu tatranku, tak vím, že jsem doma.

Osiku mi doporučila má ohromná kamarádka Pavla, která se svou rodinou do kempu jezdí pravidelně. Tábor se nachází v Nové Bystřici, tedy v oblasti zvané Česká Kanada. Je obklopen lesy, vybaven maringotkami a chatkami pro nestanaře, nabízí základní vybavení (hodně základní), ale zase dostatek pingpontových stolů, zkruže, ve kterých se dá rozdělat oheň a má v kapse jeden trumf: kempem prochází úzkokolejka, po níž několikrát denně projíždí vlak z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a zpět. Tato zásadní informace nám při ubytování unikla, ale když bylo najednou kolem osmé hodiny večer slyšet retro houkání a před našimi zraky, asi padesát metrů od našeho stanu, pomalu projela lokálka, byl především Vilém štěstím bez sebe.

V den příjezdu jsme z Vídně vyjížděli brzo ráno za nádherného počasí. To se po cestě zlomilo a ten den (podle Jihočeského deníku) došlo k rekordnímu ochlazení – o celých patnáct stupňů. V noci se teplota nevyšplhala přes deset stupňů, ale nikdo z nás se nenachladil. Raní probuzení bylo frišné a slunečné zároveň. Zatím co Scott a William spali, vydaly jsem se s děvčaty na obchůzku. Kemp nebyl příliš obsazen, a tak jsem si vychutnávala ticho, opar nad rybníkem a nápisy v češtině.

Celý víkend byl úžasný: byli jsme na houbách, uvařili hutnout houbovou polévku, Anna se Sofii se neúnavně snažily chytat žabky, Vilém se chodil dívat ke kolejím a nebo honil sestry, večer byl táborák a při sběru dřeva jsme našli pingpongový stůl, na kterém jsme svedli několik turnajů. Po cestě do Vídně došlo na mé oblíbené Slavonice, kam jsem a) jezdila s Markem na tábor a b) byla několikrát na výletě s rodiči a babičkou. Na cestě domů měly najednou stromy kolem silnice listí zbarvené mírně do zlatova, končilo léto a blížil se podzim. Tím také končí můj poslední díl vzpomínek na léto 2011.

Blíží se ale duben 2012 a s ním nová stanová sezóna, a tak se Scottem brouzdáme po google maps a kujeme nové plány. Proto připíjím posledním douškem černé kávy na naše nová cestovatelská dobrodružství!

Stan v lese...

...z toho měl především Scott velkou radost

Kempem prochází úzkokolejka

Ranní obchůzka

V kempu se dají půjčit loďky

Lokálka přímo před naším stanem

Snídaně v trávě

Na houbách

A další babka

Vilém v lese v zeleném tričku.

Osika

Děti si vyhrají

Jeřabiny

houbová polévka

Sušili jsme pestřce (tradiční houba v naší rodině, teprve před několika lety jsem se dozvěděla, že v nesušeném stavu jde o houbu vysoce jedovatou - ale když už si tělo zvyklo...)

Anna chytala a pouštěla žabky

Táborák

Slavonice, pohled z věže

Slavonické střechy

Naše Anče

A Sofie ("Kdy už pojedeme stanovat?", ptala se mě teď v březnu.)

Cobenzl

„Nový blog máš?“, psala mi včera maminka, nutíc mne v myšlenkách k cimrmanovské necitovatelné odpovědi na její otázku. Nicméně mé jméno není Majer, a kromě toho další záznam právě vzniká pod doteky klávesnice.

Tento víkend jsme vyrazili na Cobenzl, což je lidové označení kopce v devatenáctém vídeňském okresu, Döblingu. Cobenzl, 492 metrů vysoký a nádherně zalesněný, představuje oblíbený výletní cíl Vídeňanů, a protože slunce hřálo, potkávali jsme po cestě lesem ze začátku průvody. Scott se vžil do nálady a`la maloměstské korzo tak dokonale, že si přehodil moji ruku přes předloktí a jazykově se posunul do angličtiny 19 století. Vydrželo mu to jen chvilku, nit mu přetrhl Vilém, který procházku ze začátku bojkotoval a chtěl se vrátit do auta. Scott mu sundal teplou bundu, aby se Vilém „necítil tak pohodlně“ a ejhle – Vilém se rozjařil. Anna byla po přestálé chřipce ještě bledá, ale jak Scott řekl, pohyb je zdravý za každého stavu a kromě toho „tělní štávy musí cirkulovat.“ Z tohoto výroku na mne vždycky dýchne středověk a u mého manžela, který se zajímá o vědecké poznatky všeho druhu, mírně překvapí. Výrok řadím do stejné kategorie jako některé další Scottovy teorie : „tabletku si nevezmu, ještě bych si na ni zvykl“, „černý čaj je všelék“, „když běžíš a začne tě píchat v boku, tak bolest ignoruj a ona přestane“ apod. pod hlavičku "skotská drsnost".

V družné náladě jsme došli na louku zvanou Jägerwiese, kde jsme si udělali piknik, v zahradní restauraci došlo na zmrzlinu a nápoje a pak už hajdy zpět. Celá procházka trvala asi tři hodiny, tedy ideální trénink na plánované letní zdolávání hor.

A teď ještě fotky:

Pomník Karla Luegera (1844 - 1910), vídeňského starosty

Doba jeho působení v čele vídeňské radnice je spjata s vzestupem Vídně, s budováním městské infrastruktury, industrializací města, ale též různých městských parků a míst oddychu. (Wikipedia)

Začátek výšlapu

Pohled z terasy

Vilém bojkotuje

Černý čaj a bonbony

Pohled z cesty do údolí

Jägerwiese

Vánoce na Moravě 2. (výlety)

Tentokrát ať promluví fotky...

Holič - město, kde působil jako lékárník strýc dědečka Ladislava, Karel Bouda.

Zámek v Holiči, Slovensko. Ochranné vodní valy vypadají zajímavě, opravují se z fondů EU...

... zámek ale vypadá velmi sešle

Další zastávkou byla Skalica. 26. prosince bylo všude zavřeno, přesto se bylo na co dívat:

Rotunda sv. Jiřího, Skalica

Křížová cesta, Skalica

Židovský hřbitov za městskými hradbami

Rodiče před jednou zastávkou křížové cesty.

Anna dostala kameru a natáčela

Farský kostel archanděla Michaela

Skalický kulturní dům, secesní budova navržená architektem Dušanem Jurkovičem

Brno: Od Ježíška jsme dostali pět lístků na divadelní představení Popelka. Seděli jsme ve dvou lóžích, představení bylo opulentní, vtipné a napínavé.

Mahenovo divadlo, Brno

Anna v lóži. Do divadla vždy kupuji pralinky a mentolové bonbóny, tak jako je pro mne a Marka před představením vždycky kupovala babička Anička.

Setkání na oběd se strýcem Milanem a tetou Hanou

Husovice - procházka kolem řeky Svratky. Opuštěná továrna Zetor na mne působila téměř malebně.

Husovice

Maminka a strýc Milan



Tatínek jakožto Žideničák celou oblast důvěrně zná

A proto nás také vzal na Maloměřické dopravní nádraží. Pozorovali jsme z mostu pod námi projíždějící vlaky a cítili se (alespoň já), jak v jiném světě