Konečně!

Scott přišel domů ve čtvrt na sedm, zrovna když jsme dojídali špagety se špenátem, rajčaty a parmezánem. Dnes byl jeden z těch dnů, kdy je nejlépe chodit pomalu, našlapovat opatrně a snažit se udržovat klidovou hladinu za každou cenu.

Ráno jsme se chystali do předškoličky, kde si děti hrají a maminky si povídají. Jako obvykle jsem se začala oblékat, až když byly děti nakrmené, umyté, oblečené a obuté. Jelikož se v tomto před-odchodovém stádiu všichni tři dosti nudí, snažily se zkrátit můj pětiminutový interval v koupelně na úplné minimum. Vilém zavíral koupelnové dveře, zatímco Anna na druhé straně se je snažila otevřít. Oba při tom řičely smíchy. Chvíli se přetahovaly, takže jsem musela zvýšit hlas, ale hluk ustal. Když jsem se chtěla otočit zpět k zrcadlu, povšimla jsem si koutkem oka nejmenšího člena domácnosti, jak utíká pryč – s mými brýlemi.

Odpoledne bylo typické: úklid kuchyně, obýváku, pověšení mokrého prádla, roztřídění suchého, cesta pro Annu do školky, kontrola kapes, ve kterých schovávají kamínky z cesty a házejí je na trávník, večeře atd.

Naštěstí už převzal Scott, takže si mohu jít na chvilku odpočinout s vědomím, že vše zařídí. Sice jsem si při odchodu do ložnice stačila povšimnout, že čistil zoubky Vilémovi, zatímco ten měl v puse bonbón, ale nebudu malicherná.