Scott

Tohle bude o Scottovi, který je tak úžasný otec (a manžel), že to chci sepsat.

To že si beru moc fajn mužskýho, jsem věděla už před svatbou, že bude mít takový talent na výchovu dětí, jsem nečekala. Pamatuji si, jak jsem se jednou na české televizi (těsně po revoluci) dívala na kurz o asertivitě, kde popisovali metodu „gramofonová deska“ – to jest opakovat vlídným tónem tak dlouho svůj požadavek, až se dostaví kýžená reakce. Tak tento systém používá Scott na naše děti s tím rozdílem, že když se kýžená reakce nedostaví po třetím zopakování, tak jde Vilém do postýlky či Anna do svého pokoje. V případě uposlechnutí následuje veliká pochvala. Už jsme rutinéři a naše děti taky, takže to v reálu vypadá velmi často takto: „Viléme, dolů, nebo jdeš do postýlky. Viléme, dolů, nebo jdeš do postýlky. Taaak, to je hodný chlapeček!“ Ale zpátky ke Scottovi, nepamatuji si, že by kdy ztratil nervy, jak s dětmi, tak se mnou.

Když jsme se brali, tak existovala řada rozdílů, které jsme v mezičase (téměř) vyžehlili, jednalo se o „maličkosti“ typu: při placení vždycky kontroluji účet (já), když něco řeknu, tak to myslím závazně (Scott), když řeknu, že to byl ten nejlepší steak, jaký jsem kdy jedla, tak to nemyslím doslovně (já), nechávat peněženku a mobil v autě se nedělá! (já), Heinzova houbová polévka v konzervě, toust s fazolemi a kuře s hráškem nejsou nutně největší gourmánské perly, čaj neznamená automaticky černý čaj atd.

To, že se oba snažíme vyjít tomu druhému na 60 procent vstříc se ukazuje jako nezbytnost, protože velmi často je jeden z nás zmožen a potřebuje velkorysost ze strany partnera. Scottovo zaměstnání vyžaduje stoprocentní nasazení, což ho velmi baví, ale také vede k tomu, že jakékoliv víkendové aktivity se omezují na hraní si s dětmi a odpočinek. Před dvěma týdny Scott přišel domů a po večeři a beddy byes (na kutě) vytáhl z kapsy pomačkaný papír kde si napsal pár poznámek. Bylo to znění konverzace jeho nadřízeného s jedním o tři příčky nadřízenějším. Scottův šéf se domníval, že by Scotta mohlo zajímat, co si o něm muži u vesla myslí. A tak Scott předčítal: „je ve 20procentní skupině nejvýkonnějších pracovníků“, „málokdo se do této skupiny dostane“, „považujeme ho za jednoho z naších top lidí“. Když to Scott zavolal domů, tak mu Billy, který v té době nebyl doma, volal zpátky a řekl mu, že je na něj pyšný. Ze zvědavosti jsem se ptala, kdy mu otec naposledy řekl něco podobného a Scott řekl, že to bylo, když poprvé přijeli na návštěvu do Vídně. Dalším důsledkem této boční informace je, že Scott očekává přiměřené prémie a sestavuje žebříček priorit toho, co si koupí. Ještě více vzrušená je skotská rodina, která se na poslední návštěvě půl hodiny dohadovala, kolik takové prémie mohou činit. Ale zpátky k tématu. Zkrátka, Scott chodí domů po sedmé hodině a unavený a já jsem ve svém stavu, s dvěma dětmi a celou organizací domácnosti taky dost grogy, a tak musí fungovat princip solidarity: ten, kdo má více sil, se automaticky v noci zvedne a posadí Annu na nočník, zpacifikuje tvrdohlavého Viléma a vezme děti na procházku, když tomu druhému najednou dojdou baterky.

Ještě v krátkosti – tento záznam píši v pět ráno, dobu mé nespavosti. Dnes ovšem z jiných příčin, než těhotenských. Scott totiž má jet na konci ledna do Indie, tak mi to mohutně cirkuluje v hlavě. Hrozně se tam ovšem těší a tak jsem byla včera svědkem zcela netypické nátlakové akce, kdy Scott sdělil mamince svůj plán a vymohl si souhlas, že tam na týden až dva budu s dětmi. Andrea je úžasná ženská, ale i ona určitě raději o věcech nejdřív popřemýšlí, než aby musela reagovat na větu typu: „To by neměl být problém, že ne?“ Když dohovořil, lstivě se na mne usmál a řekl: „Právě jsem ti zarezervoval pokoj s příslušenstvím a plnou penzí.“
Budu muset končit, za chvíli bude šest. Ještě fotka na závěr: včera jsme postavili mini stromeček, pověsili světla, na krb vánoční přání a pod stromek dárky od rodiny, které otevřeme v neděli, když tu bude Billy. Jsem zvědavá, jak to do té doby děti vydrží.


Scott decorating our small living Christmas tree