Burntisland

Dnes byl státní svátek a tak jsme se vydali na výlet. Už v deset hodin jsme seděli všichni v autě, mně pod nohama ležely tašky se svačinou a Scott se zaobíral mapou a hledal cíl dnešního výletu. Já navrhovala jet na jih, Scott na jihovýchod a nakonec jsme oba udělali kompromis a vydali se na sever do městečka St. Andrews. Protože ale Vilémovi bylo po cestě špatně, tak jsme zastavili v malebném pobřežním městečku Burntisland, kde jsme nakonec strávili celý den. Burntisland je ospalé město veliké asi jako Ivančice s typickými obchůdky, s nádhernou pobřežní promenádou a velikým plaveckým stadionem. Jednu výlohu místního pekařství jsem si pro ilustraci vyfotila a Scott se nestyděl přiznat, že je tímto mým přímým aktem šokován.

Naše pětičlenná parta se podívala témeř všude. Nejdříve tedy do kavárny, protože Sophie a Vilém spali a představa klidného popíjení kávy a pozorování pomalého tempa chodců nás se Scottem nadchla. Bohužel se věci vyvinuly jinak, jelikož se po přistavení kočárku ke kavárenskému stolku probudil Vilém i Sophie a tak jsem nakonec při kávě kojila, Scott kolébal v náručí nemocného Viléma a přitom vysvětloval Anně, proč musí sníst naservírovanou čočkovou polévku. Odpoledne jsme se prošli po nádherné mořské promenádě a na spáteční cestě se zastavili na kolotočích. Teď už jsou děti v limbu, já píši blog, Scott uklízí v kuchyni – a mně se ještě nechce končit se zápisem. Tak snad ještě pár perliček z úst naší Anny inspirovaných především DVD o hajném robátku. Včera ke mně přišla, sukni plnou kostek, jednu mi podala a řekla: „Chceš jahodu Robátko? řekla Jozefka.“ Předevčírem jsme kopaly na zahrádce a Anna mi vysvětlovala „potřebuji osenkový kořen“ – asi tentýž, kterým léčila Jozefka jelena Větrníka. V autě mě nechce nechat zpívat písničky z české kazety a nedávno mne uťala už u první sloky slovy: „Pst. Zpívám.“ Vilém se Anniným drzostem pilně přiučuje. Také si s Annou hrozně rád hraje na honěnou, přičemž Anna předstírá, že ho nemůže dohonit a když si Vilém poplete směr honičky, tak ho dobrosrdečně změní taky. Sophie se směje téměř vždy, když na ní promluvím a je celkově nejméně náročný člen rodiny. Úplné zlato.

typical bakery



Burntisland - beach

Vzpomínky na Oban

Když u nás byli v srpnu mí rodiče, vydali jsme se se Scottem na čtyřdenní putování po Skotsku, zatímco děti zůstaly doma s babi a děde. Cíl trasy byl Oban, pověstně malebné městečko na západním pobřeží Skotska. Hotel zamluvil už dopředu Scott, instrukce jsme měli vytištěné z mapy Google a náš plán byl zůstat dvě noci v Oban a třetí noc potom strávit v nějakém příjemném malém penzionu na cestě domů.

Cesta do Oban byla nádherná a začali jsme ji romanticky už před naším domem, když jsme otevřeli obědovou krabici s vepřovým kolenem a salámem, kterým nás vybavila maminka, neodolali a najedli se v ještě zaparkovaném autě. S plným žaludkem jsme se už pak jen spokojeně kochali jízdou a nádhernou krajinou. Hotel jsme nalezli velmi lehce – byl na svahu směřujícím do centra Oban s nádhernou vyhlídkou nejen na ruch pod námi, ale především na moře.

Následující den jsme začali výbornou snídaní. Scott tou tradiční skotskou, ke které patří slanina, vejce, párečky, dušené žampiony, dušená rajčata. Já jsem měla velkou chuť na uzeného sleďě, který se často vyskytuje na hotelových jídelních lístcích jako alternativa k cholesterolové bombě typické skotské snídaně. Objednávali jsme si česky, protože se ukázalo, že byť je Oban asi tak velký jako Telč, pracuje v něm hodně Čechů. Po dobré kávě jsme se vydali po památkách Oban a nejdřív ze všeho zašli do katolické katedrály. V té se zrovna odehrávala slavnost, při níž už letitý manželský pár obnovoval svůj manželský slib. Trochu nás to se Scottem dojalo. Podél katedrály se vinula mořská promenáda, která se posléze změnila v úzkou stoupající stezku, po níž jsme dorazili k hradní zřícenině s nádherným výhled na moře a na plující převoz. Převoz proto, jelikož se v moři kolem Oban kupí mnoho malých ostrůvků a jejích jediným spojem s pevninou je buď motorový člun a nebo malý trajekt.

Oban - view from a castle ruin

V Oban jsme ještě navštívili obrovský pomník trošku připomínající koloseum, který nechal v minulém století postavit místní mecenáš a dal tak práci přes zimu nezaměstnaným kameníkům. Také jsme zašli do centra městečka, kde mi Scott v místním knihkupectví koupil kuchařku Jamieho Olivera o italské kuchyni, na kterou jsem už dlouho stonala. Hřebem večera byla návštěva místní rybářské restaurace, která se honosil titulem nejlepšího podniku s rybím menu v celkem Skotsku pro rok 2005. Nádherná atmosféra, krásný výhled z mola na přístav a záliv, moderní funkcionalistický nábytek a malé porce – zkrátka typický nóbl podnik. Když jsme se usadili a připlul k nám neslyšně čísník v bílé zástěře, tak mu Scott na otázku co si dáme bodře odpověděl, že by si dal steak. Bezvýrazný obličej číšníka se zachvěl a já Scottovi potichu navrhla, aby si raději vybral rybu (na stránkách jídelního lístku se vyskytovalo mnoho různých, mně neznámých druhů ryb a vedle jejích popisu dokonce bylo uvedeno jméno rybáře, který ten který druh dodává). Scott chvíli zaváhal a pak rozhodně pravil: „tak tedy fish and chips“, což sice rybí pokrm je, ale něco jako dršťková mezi polévkami. Už si nevzpomínám, co si nakonec Scott vybral, ale já měla hřebenatky, které se rozplývaly na jazyku.

Po zaplacení za hotel jsme třetí den ráno vyrazili po pobřeží směrem na jih. Bylo nádherně, vše se zelenalo a my se na čaj a především na krásnou procházku zastavili v botanické zahradě Aruaine Garden. Zahrada je situována na mořském břehu a vliv teplého proudu umožnil místním zahradníkům pěstovat mimo jiné palmy a další pro skotsko netypické květenu.

Aruaine Garden

Následující zastávku jsme udělali v malé vesničce, jejíž místní kostel zrovna v ten den pořádal výstavu květinové vazby. Koupili jsme si se Scottem lístek, který nás opravňoval nejen ke vstupu na výstavu, ale také ke kávě a pečivu. Oba jsme byli ohromeni krásou exponátů inspirovaných motivy z Bible. Nejvíce mi utkvěl v paměti hořící keř, který představovala nádherná červená kytice pod níž se jako rubíny leskly krvavě červené kamínky. Po procházce místním hřbitovem jsme se zastavili na kávě a ukázalo se, že podávané pečivo pekly místní dámy. Něco tak dobrého jsem dlouho nejedla a se Scottem jsme se oba museli držet, abychom si na talíř nenaložili více než dva kousky a drasticky tak nezneužili pohostinosti místního květinářského spolku.

Ten den jsme přespali v Inverary v penzionu na staré faře a na večeři jsme měli výborné steaky z divoké. Druhý den ráno jsme ještě zašli do zámku, nasbírali neuvěřitelné množství holubinek a růžovek a pak už jsme se vydali co nejrychleji domů. Stýskalo se nám po dětech.

Včera neděle byla

„Výrobní tajemství“ mého blogu spočívá v tom, že ho píši zásadně, když jsem v pohodě. A jelikož jsem právě ukončila hovor přes internet s tetou Martou, která mě nabyla pozitivní energií (nešetřila chválou, je úžasná posluchačka a kromě toho čtenářka mého blogu), tak pro dnešek končím s učením na zkoušku a zapíši zážitky z neděle. Pro přesnost: je 22:40.

Nedělní ráno proběhlo jako každé všední: probudily nás děti, pak nastalo vaření ovesné kaše (kterou odmítá jíst jenom náš skotský tatínek), všeobecné oblékání za křiku Viléma, který má k hygieně a ke zkulturňování se nyní averzi. Po jedenácté jsme vyrazili na místní zámek, který se jmenuje The House of the Binns, a jež byl navzdory mým spolehlivým informacím z internetu zavřený. Pokochali jsme se alespoň výhledem na záliv, zajeli do místního statku nakoupit maso a po krátké zastávce doma jsme se vydali navštívit jiný zámek – The Hopetoun House. Je to náš už několikátý pokus dostat se dovnitř, neboť zámek je velmi často zavřený. Můj dosavadní nejsilnější zážitek z něj byl, když jsme se s Pavlou vydaly do zámeckého parku na houby a pak ten den dobré dvě hodiny čistily křupavé růžovky, mladé žampiony a obří pýchavku.

Včera jsme se tedy poprvé dostali dovnitř. V recepčním pokoji nás libě udeřila do nosu vůně z obrovské kytice lilií, alespoň půl metru vysoké. Bohužel tady atmosféra míru skončila, neboť Vilém se chtěl po chodbách honit s Annou, a tak ho Scott pevně sevřel a nepustil po následujících čtyřicet minut individuální prohlídky. Vilémův ryk museli slyšet i návštěvníci přilehlého parku, ale Scotta to nepohlo. Klid nastal až v zámecké kavárně, kde jsme si my, uřícení rodiče, dali dvojitou kávu a veselý Vilém se s Annou honil kolem blízkého sloupu.

Ze zámku byl nádherný výhled mimo jiné na záliv (ten stejný záliv, který vidíme z okna našeho obýváku) a na most přes něj, jež se nazývá Forth Road Bridge a je architektonicky cenný.

Na ilustraci pár fotek:

Forth Road Bridge



Gardens of the Hopetoun House

Maminka

Chovejte mne má matičko
jako míšeňské jablíčko,
chovejte mne má matičko
jako z růže květ.

Až Vy si mne vychováte,
tak se na mne podíváte,
jak mi bude pěkně slušet
bílý kabátek.

Strávila jsem nádnerné dopoledne a popoledne s Anničkou a Sophinkou. Scott se totiž po desáté hodině vydal s Vilémem na pánskou jízdu. Podle toho, co mi líčil po telefonu, si šli zaplavat a teď se nalézají na blíže nespecifikovaném místě a „užívají si“ (pravděpodobně kulinářsky).

Já jsem nejdříve nakrmila a uložila Sophii a pak jsme si s Aničkou pustily na videu balet Labutí jezero. Byla to těšínská jablíčka pro Annu, která se musela vrátit už oblečená ode dveří s tím, že dnes plavat nejde. Seděly jsme s Annou na pohovce, přitisknuté k sobě a diskutovaly co se právě děje na jevišti. Anuška především komentovala oblečení a sledovala, kdy se opět objeví ze zákulisí princezny v růžových šatech.

V průběhu dopoledne jsme pak stihly upéct dva bochníky chleba, bábovku na neděli, zavolat prababi, sníst vajíčka k obědu a Anička ještě navíc krásně umyla židle, za což dostala ledňáčka. Celou dobu jsme si při tom zpívaly (někdy na Annin rozkaz: „zpíváš!“) a Anna občas prohodila „I am so happy“, což mne vždy zahřálo u srdce, i když jsem jí automaticky opravovala: „Řekni to česky.“

Vztah matky a dcery je neocenitelný a když se vyvíjí v láskyplném prostředí, tak určitě každá maminka dříve či později uslyší: „Mám tě ráda, maminko.“ Jsem si jistá, že i já jsem to jako malá řekla té své, kterou nade všechno miluji. Maminka předevčírem slavila kulaté narozeniny, a tak bych se chtěla pokusit o její malou podobiznu. Vybavuje se mi tolik zážitků, že přeskočím k těm nejsilnějším. Jedním z nich je velmi silný vněm maminky, jak kráčí k zahradním vrátkům nenáviděné letní školky na Černopolní. Má na sobě bílé šaty s červenými květy, moc jí to sluší a já jsem hrozně šťastná, že si pro mě a Marka přišla. Nebo, o desetiletí později, když jsme seděly ve Vídni na Schwedenplatz u MacDonalda na kávě. Byly to doby dřevní ve Vídni, kdy naše rodina vpodstatě znovu začínala. Káva u „meka“ byla dobrá a finančně únosná a my si při ní krásně povídaly – pravděpodobně asi i o tom, jak si široké okolí představuje rakouský ráj a naše domnělé tučné zisky a nechce si připustit, že za úspěšným přechodem mých rodičů do Rakouska je především láska, co hory přenáší, pracovitost a železná disciplína. Dalším nezapomenutelným zážitkem je maminka čtoucí nám při obědě. Nevím jak Marek, ale mně se nevymazatelně vtisklo do paměti naše pojídání morkových kostí a k tomu maminka přednášející z Lovců mamutů od Eduarda Štorcha. To bylo opravdu autentické. Co ještě? Maminčiny drobné drzosti, kterými povzbuzuje naši morálku. Dodnes, když sáhnu po Matce Kráčmerce a podobné lehké četbě., tak se mi vybaví maminčino: „Ty čteš jak slečinka z penzionátu.“ Taky maminčin smysl pro dobrodružství je nepominutelný. Jednou se např. demonstroval tak, že se na brněnskou burzu klidně vpašovala bez lístku a otrávil ji pak náš tatínek, který jí ten lístek dodatečně koupil. K těmto charakteristikám, ke kterým bych určitě připojila i velkou solidaritu, dobré srdce, píly, smysl pro humor a pro rodinu, bych mohla řadit korálku po korálce další zasloužené holdy, ale raději to ukončím pouze krátce: Ať žije maminka a zároveň moje nejlepší kamarádka!

Sobota večer

Dnes ráno jsme měli živo, protože k nám včera večer přijeli Billy s Andrea – na přenocování, vrátili se z Itálie. Dnes ráno jsme všichni poseděli u šálku čaje a děti si užívaly prarodičů. Vlastně už brzy ráno jsme slyšeli se Scottem z pracovny, kde Billy a Andrea spali na matraci, hurónský smích. To naše Anna bavila granny a grandad. Ze slečny Sinclairové se totiž stává čím dál tím větší herečka. Velmi rychle se na ní lepí manerismy dospělých a tak někdy mluví anglicky s „mým“ českým přízvukem, někdy používá londýnské nářečí pochycené od Emmy, někdy zase silně regionální skotskou angličtinu, kterou používá Sharon. Kromě toho má i dospělácký slovník, takže nás čas od času překvapí perlami typu: „ty, poslouchej!” “to snad není možný, toto” apod, za což jde samozřejmě okamžitě do svého pokoje.

Včera v noci nás spalo v naší posteli pět. Nejdříve přišla Anna, protože se jí zdál škaredý sen, že má na jazyku hada a nechtěla ani za nic zastrčit jazyk zpět do pusy. Pak jsme k nám přestěhovali Viléma, protože měl horečku a nakonec jsem ještě musela svým lidským teplem konejšit Sophii, které začaly růst dva zoubky.

Teď je večer, právě jsme se dodívali na „Šílenství krále Jiřího“, velmi kvalitní a velmi skličující film, a tak se ze svých chmur vypisuji na stránkách blogu. Ale dosti, zítra je neděle a na pořadu dne stojí navštěva Edinburku a setkání českých a slovenských matek s dětmi.

náš nový domeček pro děti/ our new playhouse



Edinburgh - Arthur Seat

Knoflík

Celá Británie pozorně sleduje zprávy týkající se únosu britské tříleté holčičky v Portugalsku. Snažím se jím vyhýbat, neboť je příliš snadné vcítit se do agonie jejich rodičů. Raději se o to intenzivněji těším z drobných momentek a jsem za ně neskonale vděčná: např. když si Vilém udělá z mých paží autodrom, po kterém jezdí svými autíčky. Nebo když se Scottem ráno v posteli posloucháme, jak se Anna – čilá jako rybička – vrací do dětského pokoje, hlasitě budí Viléma: “Viléme vstávej, už je ráno” a pak je slyšet skřípot vytahované rolety. Nebo když se sehnu nad spící Sophií a ona se ze spánku usměje.

Děti jsou dnes u Sharon a tak se budu dopoledne učit, po obědě je vyzvednu, k večeru pojedeme na nádraží pro Scotta a všichni půjdeme do parku. Snažím se každý den nabýt aktivitami. Proto jsem Viléma zapsala do místního tělocviku pro dvou – až tříleté. Šli jsme poprvé v úterý s tím, že Vilém z toho bude nadšený. Opak byl pravdou, ten dareba se odmítal podvolit píšťalce paní vedoucí a tak jsem ho nosila v náručí, aby si alespoň trochu zvykl na celou atmosféru. Také jsem dostala oficiální brožurku s nápady, jak zabavit dvouleté děti. Rada na první stránce: “děti se musí naučit týmovému duchu”, na druhé: “vždy zdůrazňujte, že hrát se má fair”.

Teď jsem právě domluvila s Pavlou, mojí kamarádkou z Vídně, o které už jsem taky na blogu psala. Jen na oživení paměti: Pavla je ohromná, pracovitá, s úžasným smyslem pro humor a taky studnice nápadů. Tímto tě zdravím Pavli! A následuje fotka našeho nového obýváku, jak jsem o něm mluvila.

Our living room



Sleeping Sophie



P.S. A proč “Knoflík”? Knoflík říkám Anně, která je ještě tak malinká. O to víc ční její duševní vyspělost, společenskost a obávám se, že i šestý smysl pro to, jak odhalit slabou stránku svých rodičů.

Přemilá návštěva

Právě odjeli. Scott, Claudia a Marek se vydali na letiště Glasgow Prestwick, které je od nás hodinu a půl cesty. Já mam před sebou horkou kávu, k tomu koláč podobný naší vánočce a hodlám sepsat, co se za minulý týden událo. Jedním z podnětů mé dnešní literární aktivity je rozhovor s maminkou, kdy mi po telefonu sdělila, že slovenská rodina čte můj blog: jen houšt a větší kapky, ale ještě lépe by bylo slyšet zprávy ze Slovenska přímo od zdroje!

Ale zpět k tématu. Marek s Claudií u nás strávili týden. Hned první ráno začalo mohutnou britskou snídaní se vším všudy, ani jedna ingredience nechyběla, jelikož mi Marek už dopředu zdůraznil, jak moc se na tu papu těší. Počasí nám celý týden velmi přálo, bylo krásně slunečno a tak jsme byli pořád venku. Claudie s Markem brali děti na procházky, šli jsme se všichni podívat na Aničku do baletu, ve čtvrtek a v pátek si oba vyrazili do Edinburku a v úterý byli v Glasgow, kde se setkali na oběd se Scottem a dali si fish and chips.

Děti byly z návštěvy nadšené. Vilém, který se rád mazlí s dámami a s pány si zase rád hraje, tahal Marka za ruku ke svým hrám. Anna zpočátku mírně žárlila, ale tála jednak v průběhu her, které si s ní Claudie hrála a jednak krásnými dárky, které ti dva přinesli nejen dětem, ale i nám. Anna snad nejvíce ocenila doktorský plášť a stetoskop a nyní se nám představuje jako „paní doktorka Večernice“.

Včera jsme spolu strávili poslední večer, kdy jsme si nejdříve pustili „Marie Antoinett“, dobové drama z Francie. Pravda, čekali jsme sice s Claudii a se Scottem na strýce Mářu, aby nám volbu potvrdil, ale ten četl dětem nahoře pohádky. Když přišel do obýváku a uviděl, který film jsme objednali (a už zaplatili), tak mu poklesla ramena a po celou dobu dívání se nezdržel komentáře! Po filmu jsme si udělali ještě černý čaj a při sušenkách nás Claudie s Markem bavili historkami z praxe. Marek nám povídal o pacoších, co vyžadují v lékárně „pilulky s delfínem“ a Claudie o tom, jak si v přípravě na hurikán Larry, který v Austrálii zažila, nashromáždila zásoby jídla v podobě jablka a instantní polévky. Ani jednomu z nás se nechtělo o půl dvanácté zvednout z podlahy a jít spát.

Taky nesmím zapomenout, že nás na jeden den přišla navštívit Scottova sestra Steph. Byla nekomplikovaná jako vždy, ujala se dětí na 4 hodiny a my jsme všichni vyrazili do Stirlingu na kávu. Pak jsme zase se Scottem vzali Steph na oběd a Marek s Claudií zůstali doma a hlídali.

Teď už musím končit, protože děti si žádají své, ale ještě fotky:

Scott and his sister Steph at lunch




Marek, Claudia and the children

Sophie's passport photograph