Vzpomínky na letní prázdniny – díl třetí, kemp Osika v Jižních Čechách (srpen 2011)

Tento záznam je především ódou na krásnou jihočeskou krajinu. Miluji dramatická pohoří, dravé vodopády a průzračně modrá ledovcová jezera Rakouska, ale při pohledu na jemně se svažující zelené kopce, vinoucí se říčky a občasné selské baroko se mi srdce spolehlivě zatetelí. A když si k raní kávě mohu u stánku koupit Květy a jednu tatranku, tak vím, že jsem doma.

Osiku mi doporučila má ohromná kamarádka Pavla, která se svou rodinou do kempu jezdí pravidelně. Tábor se nachází v Nové Bystřici, tedy v oblasti zvané Česká Kanada. Je obklopen lesy, vybaven maringotkami a chatkami pro nestanaře, nabízí základní vybavení (hodně základní), ale zase dostatek pingpontových stolů, zkruže, ve kterých se dá rozdělat oheň a má v kapse jeden trumf: kempem prochází úzkokolejka, po níž několikrát denně projíždí vlak z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a zpět. Tato zásadní informace nám při ubytování unikla, ale když bylo najednou kolem osmé hodiny večer slyšet retro houkání a před našimi zraky, asi padesát metrů od našeho stanu, pomalu projela lokálka, byl především Vilém štěstím bez sebe.

V den příjezdu jsme z Vídně vyjížděli brzo ráno za nádherného počasí. To se po cestě zlomilo a ten den (podle Jihočeského deníku) došlo k rekordnímu ochlazení – o celých patnáct stupňů. V noci se teplota nevyšplhala přes deset stupňů, ale nikdo z nás se nenachladil. Raní probuzení bylo frišné a slunečné zároveň. Zatím co Scott a William spali, vydaly jsem se s děvčaty na obchůzku. Kemp nebyl příliš obsazen, a tak jsem si vychutnávala ticho, opar nad rybníkem a nápisy v češtině.

Celý víkend byl úžasný: byli jsme na houbách, uvařili hutnout houbovou polévku, Anna se Sofii se neúnavně snažily chytat žabky, Vilém se chodil dívat ke kolejím a nebo honil sestry, večer byl táborák a při sběru dřeva jsme našli pingpongový stůl, na kterém jsme svedli několik turnajů. Po cestě do Vídně došlo na mé oblíbené Slavonice, kam jsem a) jezdila s Markem na tábor a b) byla několikrát na výletě s rodiči a babičkou. Na cestě domů měly najednou stromy kolem silnice listí zbarvené mírně do zlatova, končilo léto a blížil se podzim. Tím také končí můj poslední díl vzpomínek na léto 2011.

Blíží se ale duben 2012 a s ním nová stanová sezóna, a tak se Scottem brouzdáme po google maps a kujeme nové plány. Proto připíjím posledním douškem černé kávy na naše nová cestovatelská dobrodružství!

Stan v lese...

...z toho měl především Scott velkou radost

Kempem prochází úzkokolejka

Ranní obchůzka

V kempu se dají půjčit loďky

Lokálka přímo před naším stanem

Snídaně v trávě

Na houbách

A další babka

Vilém v lese v zeleném tričku.

Osika

Děti si vyhrají

Jeřabiny

houbová polévka

Sušili jsme pestřce (tradiční houba v naší rodině, teprve před několika lety jsem se dozvěděla, že v nesušeném stavu jde o houbu vysoce jedovatou - ale když už si tělo zvyklo...)

Anna chytala a pouštěla žabky

Táborák

Slavonice, pohled z věže

Slavonické střechy

Naše Anče

A Sofie ("Kdy už pojedeme stanovat?", ptala se mě teď v březnu.)

Cobenzl

„Nový blog máš?“, psala mi včera maminka, nutíc mne v myšlenkách k cimrmanovské necitovatelné odpovědi na její otázku. Nicméně mé jméno není Majer, a kromě toho další záznam právě vzniká pod doteky klávesnice.

Tento víkend jsme vyrazili na Cobenzl, což je lidové označení kopce v devatenáctém vídeňském okresu, Döblingu. Cobenzl, 492 metrů vysoký a nádherně zalesněný, představuje oblíbený výletní cíl Vídeňanů, a protože slunce hřálo, potkávali jsme po cestě lesem ze začátku průvody. Scott se vžil do nálady a`la maloměstské korzo tak dokonale, že si přehodil moji ruku přes předloktí a jazykově se posunul do angličtiny 19 století. Vydrželo mu to jen chvilku, nit mu přetrhl Vilém, který procházku ze začátku bojkotoval a chtěl se vrátit do auta. Scott mu sundal teplou bundu, aby se Vilém „necítil tak pohodlně“ a ejhle – Vilém se rozjařil. Anna byla po přestálé chřipce ještě bledá, ale jak Scott řekl, pohyb je zdravý za každého stavu a kromě toho „tělní štávy musí cirkulovat.“ Z tohoto výroku na mne vždycky dýchne středověk a u mého manžela, který se zajímá o vědecké poznatky všeho druhu, mírně překvapí. Výrok řadím do stejné kategorie jako některé další Scottovy teorie : „tabletku si nevezmu, ještě bych si na ni zvykl“, „černý čaj je všelék“, „když běžíš a začne tě píchat v boku, tak bolest ignoruj a ona přestane“ apod. pod hlavičku "skotská drsnost".

V družné náladě jsme došli na louku zvanou Jägerwiese, kde jsme si udělali piknik, v zahradní restauraci došlo na zmrzlinu a nápoje a pak už hajdy zpět. Celá procházka trvala asi tři hodiny, tedy ideální trénink na plánované letní zdolávání hor.

A teď ještě fotky:

Pomník Karla Luegera (1844 - 1910), vídeňského starosty

Doba jeho působení v čele vídeňské radnice je spjata s vzestupem Vídně, s budováním městské infrastruktury, industrializací města, ale též různých městských parků a míst oddychu. (Wikipedia)

Začátek výšlapu

Pohled z terasy

Vilém bojkotuje

Černý čaj a bonbony

Pohled z cesty do údolí

Jägerwiese