Británie versus Evropa (a také o Anniččiných narozeninách)

Nejdřív k nadpisu. V Británii pojem Evropa znamená kontinentální Evropa. Nedávno jsem si to ověřila, když jsem četla místní plátek, který je zadarmo k mání na železničních stanicích. Při pohledu na předpověď počasí jsem se dozveděla, že ten den bude v Británii 9 a v Evropě 12 stupňů. A když mi o víkendu Scottův tatínek Billy vyprávěl o vzniku rugby, tak na můj dotaz, zda rugby přišlo z Evropy odvětil: „Ne, ne, z Británie.“ Scottovi to přišlo úplně logické!

Jak už jsem zmínila, byly jsem teď přes víkend v Thursu. Anna totiž v pondělí slavila své třetí narozeniny a tak u toho nemohli chybět granny, grandad, Scottova sestra Tracy s dětmi Dylanem a Charli a její manžel Graham. Anna má pro strýce Grahama slabost a tak se snažila Dylana, kterému nedávno byly dva a tak ještě tolik nemluvi, poučit, aby říkal svému tatínkovi tak jak se sluší: „uncle Graham“.

V Thursu bylo nádherně, v sobotu jsme byly pozváni k Tracy na bohatou večeři. V neděli zase uvařila Andrea předvánoční večeři. Byl to nadívaný krocan se všemi možnými přílohami a vánoční pudink (Anna: kudink), který byl absolutně fantastický. Celý večer měl sváteční atmosféru, za kterou jsem byla moc vděčná. Letošní vánoce totiž budeme trávit s mojí rodinou a tak byla ta předvánoční nedělní večeře to pravé ořechové.

V pondělí ráno,v den Anniných narozenin, jsme mladé oslavenkyni pogratulovali a předali dárky. V poledne jsme pak v hotelu Central v Thursu po slavnostním obědě zazpívali Happy birthday a rozbalili dort, který Andrea objednala, na kterém se na bílé cukrové polevě skvěla Annina fotka. Anna se nejvíc ze všeho těšila na zpívání a tak si celý zástup (Billy si vzal na dvě hodiny volno z práce) pozorně měřila aby se za a: ujistila, zda všichni zpívají a za b: že nikdo nevynechá slova „dear Anna“. Oči ji jen jiskřily.

Vilém byl v témže momentě na skákacím nafukovacím hradu, jelikož byl společensky unaven a tam se mu leželo nejlépe. Kolem klidně ležícího Viléma lítaly nožky a ruce, to podle toho, jakou částí těla ostatní děti dopadaly na nafukovací hračku a Scott si – znajíc ze zkušenosti tvrdost Vilémovi lebky – mumlal pod vous: „Pozor na hlavičky, děti.“

Vilém se v Thursu rozmluvil. První slovo, které s rozmyslem a jasně a také neustále opakuje je: „ještě“. Jsme tak nadšení, že ho na jeho vyzvání okamžitě krmíme a tak ten chlapec za poslední čtyři dny přibral půl kila. Dohání tak Annu, která váží jen o kilo více.

Andrea, Billy and William, Dylan, Charli and Anna









Ještě trošku z archívu. Když u nás byla nedávno moje maminka, tak jsme spolu a bez dětí jeden den podnikly výlet do St. Andrews. Bylo slunečně, byť větrno a celá cesta po pobřeží byla nádherná. Z tohoto výletu mám také pár fotek A ještě na ilustraci, jaké hřiby tu rostou u místního kostela.

Mushrooms


My mum on our trip to St. Andrew's

Střípky

Měla bych sice žehlit nebo budu jak Betty MacDonaldová, která měla jeden pokoj na skladování nevyžehleného prádla, ale nahromadilo se tolik příhod, že je raději sepíšu.
Včera jsem opět měla kurz přípravy na diplom tlumočníků ve státní službě. Jela jsem s dětmi do Glasgowa vlakem v 16:38, Scottovi jsem je předala o půl šesté a v šest hodin už jsem zasedla do lavice. Kurz trval skoro tři hodiny bez přestávky, což ale vůbec nevadilo, protože to byla zajímavá látka. Probírali jsme terminologii přísah, žaloby, postup od zatčení po uložení trestu apod. Scott mne pak v deset hodin vyzvedl z nádraží a povídal mi o své cestě zpátky s dětmi. Líčil, jak Vilém klidně seděl v kočárku do té doby, než sousedka ve vlaku vytáhla z kabelky džus. Vilém se po něm začal natahovat a tak se mu Scott snažil zaměstnat pravou ruku různými hrami. Sousedka, která prý mimochodem komentovala Viléma jako „úžasně roztomilého“ nato prohlásila: „Doufám, že nenastane kritická situace.“ a vytáhla z kabelky sandwich. Když viděla Vilémův zklamaný obličej, začala se omlouvat, na což jí Scott ujistil, že ten chlapec by se tak tvářil, i kdyby byl po pětichodové večeři.“

Vilém stále nemluví, tedy alespoň ne na nás. Snažíme se ho přimět k tomu, aby o všechno poprosil slůvkem „ta“. Z nám neznámého důvodu se snaží odolávat a nabízí paletu od „din“ pod „de“, ale „ta“ jen málokdy. Dnes ráno se z něj Scott snažil dostat slůvko „daddy“ a to dobrých deset minut, přestože bylo nadmíru jasné, že tím pádem nestihne pravidelný spoj. Vilém odolával, pěstičkama si drhnul spánky, jako při náročné intelektuální námaze, ale jinak se tvářil spokojeně. Dnes odpoledne jsem ho vyzvedávala od Sharon a ta mi nadšeně popisovala, jak krásně Vilém mluvil a několikrát opakoval „daddy“.

Taky máme se Scottem sny. Včera ráno jsme si je navzájem vyprávěli. Já Scottovi o tom, jak v mém snu jakožto milionář financoval noblesní klub na Mallorce a přislíbil, že tam ve volném čase přijede se svojí kapelou a hostům zazpívá (Scott teď neustále poslouchá Sinatru, Deana a Sammyho Davise, tak odtud asi ta inspirace). Scott mi zase líčil, jak měl sen, ve kterém Vilém zpíval. Oba dva sny, shodli jsme se společně, pro nás zatím představují stejně vzdálenou utopii.

Anna se jazykově velmi rozvíjí což s sebou nese překvapení. Nedávno jsem ji důrazně o něco požádala a ona odvětila: „Prosím tě, nekřič.“ Když jsme dnes odcházeli od Sharon, strašně hořce plakala. Vysvětlilo se to velmi rychle, Anna si promočila kalhoty a protože Sharon neměla náhradní oblečení, tak ji oblékla do klaunovských kalhot, které Anna nemohla vystát. Teď už je dobře, slyšela jsem cupot nožiček v ložnici a když jsem se zdola ozvala varovným hlasem a vystoupala nahoru, abych se přesvědčila, že je klid, tak z její postýlky čouhal z pod přikrývky jen zadeček v oranžových šatičkách.