Katčin blog

Pro moji rodinu a přátele.

My Photo
Name:
Location: Wien, Austria

Wednesday, November 26, 2008

Maminčina návštěva a Aniny narozeniny,

Dnes ráno jsem jako obvykle připravovala dětem snídani a Anna mi na otázku co chce k jídlu vypočítala, co všechno NECHCE: „Toast, ani ne. Kornfleky, ani ne. Weetabix, ani ne.“ Než jsem se stačila pedagogicky pobouřit, všimla jsem si Viléma, jak jídelním nožem pojídá džem. Šel zato na hanbu, ale tak nějak velmi váhavě. Moje naléhavé (Scott říká, že spíš panické) pohánění mělo za následek, že se viditelně šoural a přitom se potěšeně usmíval. Najednou mu ovšem rysy ztuhly, zádíčka se narovnala a Vilém znatelně zrychlil. Posadil se na ten správný schodek a vzhlédl k podestě, odkud pomalu sestupoval tatínek.

Takové scénky tvoří kolorit každého dne. Děti se ale mění, a proto mám nutkání alespoň jednou za měsíc zasednout k počítači a zachytit zlomek toho, co je pro naše dny tak charakteristické a také vše důležité, co se od posledního záznamu událo.

Tento měsíc přijela na deset dní maminka. Dny s maminkou po boku vypadají asi takto: ráno se probudím a slyším, jak si maminka špitá s Annou, hovoří s Vilémem či se mazlí se Sofií. Pro všechny dospělé udělá kávu, snídaně pro děti už je na stole. Když je u nás babička, tak děti dostanou i ohřáté mléko, které také celé vypijí. Po ranním putování ke škole a školce si pak doma my dvě uděláme další černou papu, vaříme, uklízíme či jen sedíme a přitom mluvíme a mluvíme a mluvíme. Nit hovoru s maminkou se nikdy nepřetrhne, navážeme vždycky tam, kde jsme skončily. Vždy když řeším nějaký důležitý problém, ale také když se chci podělit o své štěstí, uvědomím si, jak je úžasně osvobozující mít rodiče, se kterými se dá bavit o otázkách zásadních: „Jak se cítíš?“, „Co si o tom myslíš?“ „Jaké máš plány do budoucna?“ „Proč tak a ne jinak?”. Rodiče, kteří kritické připomínky pečlivě obalí laskavým slovem a mají nehynoucí důvěru ve své děti. Už dlouho vím, že je to luxus a obrovsky si toho vážím.

Přestože počasí nebylo příliš příjemné, chodily jsme s maminkou a s dětmi na procházky a v sobotu jsme si všichni udělali hezký výlet do Stirlingu (a maminka nás pozvala na vynikající oběd).

(K maminčině návštěvě ještě jednu perličku. Když jsme se spolu bavily o naší budoucnosti ve Vídni a o možných výletech do ciziny, uklouzlo mamince: „Tak Velké Británii se na dlouho vyhnu.“)

Dalším důležitým milníkem byly Anniny narozeniny. Nejdříve v kruhu rodinném a potom také s kamarády. Pro nastínění reálií popíšu podrobněji. Na oslavu přišlo devatenáct dětí (včetně těch naších). Celá akce se odehrávala ve veliké herně, kde se nacházel obrovský bazén naplněný balónky, zámek se skluzavkou, obrovský houpací kůň, autodrom, truhla s kostýmy pro holčičky a chlapce, kuchyňka a další. Děti si nejdříve půl hodiny hrály a pak jsme je se Scottem zavolali ke stolu, kde jsme naservírovali mini hotdogy, párečky, džus, sladkosti a mandarinky. Každý dostal narozeninový klobouk, což se setkalo s velkým ohlasem. Po občerstvení si děti dále hrály, zatímco jsme my dva dospělí dohlíželi na to, aby se někomu něco nestalo, a přitom jsme uklízeli. Čtvrt hodinu před koncem jsme všechny opět shromáždili a na stůl přišel růžový dort s obrázkem princezen a samozřejmě s pěti svíčkami. Po sfouknutí svíček a po zazpívání Happy birthday jsem dort opět odnesla do přilehlé kuchyňky, nakrájela jej na devatenáct dílků, každý dílek zabalila do ubrousku a vložila do narozeninového sáčku. Když si rodiče přišli vyzvednou své děti, dostal každý účastník jeden narozeninový balíček, ve kterém byly: dvoje mini bombony, omalovánky, píšťalka, balonek a dort.

Oslava to byla nádherná. Všichni si ji užili. Přestože jí předcházelo hodně příprav, hodně nákladů materiálních a i fyzické práce, nelituji. Jsou to poslední „britské“ narozeniny se spolužáky a Anna na ně bude mít určitě krásnou vzpomínku.

Čtenářky




Pánové sestavují auto od strýce Marka a tety Claudie
(Sophie - činnost poradenská)



Na výletě ve Stirlingu



Oslavenkyně




A její dort