U zubáka

Dnes ráno jsme se vydali do Falkirku, abychom poprvé od příjezdu do GB navštívili zubaře. Protože je to zubař na pokladnu, jak už jsem zmínila ve svých zápiscích, tak byl jeho nález vskutku cenný a za žádnou cenu jsem nechtěla přijet pozdě. Do Falkirku jsme přijeli asi v 8:45 a v ordinaci jsme měli být v 9:15, tak jsme děti nechali běhat po promenádě a užívali si sluníčka a komentářů na naše děti ze strany chodců.
O skotském zdravotnictví jsem slyšela plno zkazek a tak jsem k celé věci přistupovala s nedůvěrou. Naštěstí byl opak pravdou, náš zubař, Dr. Ollerhead, byl mladý muž, vypadající velmi svědomitě. Prohlédl, prohovořil a objednal na nutný zákrok. Anna, která ten den měla na sobě své oblíbené šaty, mu velmi subtilně naznačovala, aby si jich všiml. Pořád se za ně popotahovala a několikrát vykřikla: „Dress, dress!“
Po zubaři jsme šli se Scottem na jídlo. Vzhledem ke dvou kazům, které Scott má a na které příjde řada až za dva týdny mne překvapilo, když se zeptal obsluhy: „Co máte sladkého?“
Scott se také rozhodl, že začne s dětmi mluvit česky. Začal u večeře, když chválil Williama slovy: „Hodná chlap“. Na Annu mluvil (trošku kostrbatě) česky a velmi ho potěšilo, když mu odpovídala, byť v angličtině. Teď je slyším výskat (všechny tři) v kuchyni. Venku stále svítí sluníčko, je krásně teplo, ale ne vedro, počasí jako udělané na běhání, takže po beddy-byes (dobrou noc) se Scott asi půjde proběhnout. Můj plán: zalít zahradu. Moc mne to baví, ráda si čichám k růžím a dalším kytkám a také sleduji, jak rychle mi roste koření. Až se Scott vrátí, tak ho poprosím, aby mi z půdy snesl nějaké české knihy – teď zrovna dočítám „Dům drobných radostí“.

Teď jsem otevřela mail s fotkami ze Scottovy návštěvy u přátel v Aberdeenu:

Richard, James, Scott and the children


James and Anna


The boy and the girl

Máme v rodině dalšího lékárníka!

Ráno jsem se probudila s myšlenkou na Marka, který dnes dělal diplomovou zkoušku. Bylo osm, tedy devět v Rakousku a Markovi začínala zkouška v 9:30. Se Scottem jsme se dohadovali, jak se Mára asi cítí a jak vše bude probíhat. No a když jsem Markovi zavolala na mobil v 10:20, tak měl pro mne zprávu: dostal za jedna z diplomové zkoušky a za jedna za diplomovou práci. Takže: lépe už to nešlo. Určitě to důkladně oslaví, ale ještě jednou, za nás za všechny: „Mářo, gratulujeme!“

Dnešek probíhal hladce, až na to, že máme porouchané auto a tak jsem nákup musela udělat ručně. Nevadí mi to, samozřejmě, ale v dnešní situaci, kdy většina populace jezdí nakupovat do supermarketu, nenabízí venkovské obchody široký výběr. Zato řezník je v sousední vesnici perfektní. Na stěně řeznictví mu visí asi 20 diplomů a tak jsem očekávala, že to bude někdo starší. Je to asi třicetiletý mladý muž v modrobíle kostkované zástěře a čepičce a s úsměvem na tváři. Maso má nádherně naaranžované a zítra se u něj pravděpodobně stavím, abych koupila čínská žebírka. Když jsme u jídla, tak dnes jsem dělala mořskou tresku, která ještě voněla mořem. S marinádou z čerstvé bazalky, tymiánu, citronu, česneku a olivového oleje. K tomu mladý špenát a bílý chléb. A taky jsem pekla chléb, na zahrádce mi totiž začíná rašit pažitka a tak už se těším, jak si ji hojně nasypu na chleba s máslem.

Ještě krátce k víkendu. Jely jsme s kamarádkami z Linlithgow do zámku Stobo na zotavovací dovolenou. A realita předčila veškeré sny, neboť zámek je situován v krásném parku, který má rozsáhlou japonskou zahradu. Když jsme přijely, tak se hned vyhrnuli nosiči zavazadel. Na pokoji (spaly jsme po dvou) pak každou z nás čekal nadýchaný bílý župan, který jsme si hned oblékly a vydaly se k bazénu, jehož jedna strana byla plně prosklená a tak člověk plaval a díval se přitom do údolí a lesů. Kromě bazénu se návštěvníkům nabízely sauny, vířivka, masážní bazén. Ve sprchách byly k dispozici šampón a kondicionér, odličovací mléko, hydratační krém apod.
Jídlo bylo podobně vybrané. Ochutnala jsem mořský jazyk, ráno jak tradiční skotskou, tak i kontinentální snídani a k obědu roastbeef (ten studený, jak ho umí dělat maminka).

Po cestě zpátky jsme ještě zašly do kina na film mizerné kvality s Jennifer Aniston (The Break-up) a pak jsme se už opravdu všechny moc těšily domů.

Hrad Stobo
Stobo Castle


Japonská zahrada
Japanese Garden


Kamarádky z Linlithgow a já
Valerie, Lindsey, Kerry, I, Georgina

Recept na utopence

Zpátky k deníku. Teď jsem ho poněkud zanedbávala, neboť jsem neměla po večerech čas. Scott chodil z práce pozdě (jednou dokonce v jedenáct) a to se projevilo na mé zásobě energie. Ovšem to se změní úderem zítřka, jelikož jedu na jednodenní ozdravný pobyt do nóbl hotelu Stobo, který se nachází na jihu Skotska. Jedu s kamarádkami z Linlithgow a už se moc těším. Scott plánuje víkend, pravděpodobně ho stráví s dětmi v Edinburku a stravovat se budou ve Starbucks. I když před večeří mi líčil své představy o víkendu: „Pojedeme taky do Stobo a pak projdeme kolem termálního bazénu a zamáváme mamince. A až budeš odpočívat na lehátku, tak budu mít vše pod kontrolou a budu pokřikovat: děti, neotravujte teď maminku, maminka má odpočinkový den.“

Dnešek byl moc fajn, počasí příjemné, ne příliš teplo ne příliš zima. Odpoledne jsem při Četnických humoreskách ochutnala utopence, které jsem včera nakládala. Mají se sice nechat uležet pět dní, ale už dnes chutnali fantasticky. Tady je recept z internetu, který jsem včera použila.

Utopenci neboli špekáčky v octu nejsou žádná minutka - potřebují pět až sedm dnů na to, aby se správně rozležely. Je to ideální pochoutka na chatu, čekáte-li hosty. Lze ji totiž připravit předem, navíc nepotřebujete ledničku, během deseti minut utopenec na stole nevychladne a příjemně se zalévá pivem.
M N O Ž S T V Í
do pětilitrové láhve od okurků
S U R O V I N Y
2 kg méně tučných špekáčků
1.75 kg cibule
600 ml octa
1250 ml vody
5 polévkových lžic soli - 120g
1/2 polévkové lžíce mletého černého pepře - 5g
3/4 polévkové lžíce cukru - 10g
1 polévková lžíce oleje
3 bobkové listy
na špičku nože chilli
P O S T U P
Nejprve si připravíme nálev. Dáme vařit vodu s octem. Ve varu přidáme sůl, cukr, olej, bobkový list a chilli a necháme 2 minuty povařit. Nálev pak necháme vychladnout.
Špekáčky oloupeme a nakrájíme na čtvrtky. Oloupanou cibuli nakrájíme na rovnoměrná kolečka. Do vymyté pětilitrové sklenice od okurek dáme cca 1 cm vysokou vrstvu cibule. Potom tuto cibuli poklademe vrstvou špekáčků. Vrstvy opakujeme až do naplnění sklenice.
Vychladlý nálev nalijeme do připravené sklenice. Sklenici je na závěr nutné dobře uzavřít - stačí celofán a gumička.

Dnes odpoledne na mne padla velká únava a protože William spal, tak jsem Anně ustlala ve své posteli, že půjdeme také spát. Ležela vedle mne, celá potěšená, že není ve své postýlce. Najednou se ten její, celý od sýra umazaný oblíčejík přitiskl na můj, objala mi hlavu a asi z půl centimetrové vzdálenosti mi důrazně řekla: „Spát!“ Teď se chystá do postýlky, Scott je má pod patronátem a právě jsem je slyšela, jak všichni tři schází po schodech do koupelny, Scott zpívá „Moon river“ od Sinatry a Anna zpívá s ním. Je to naše pomocná píseň, neboť Scott s ní uspává Williama.

Večer mi chce Scott ukázat svůj projekt, který byl dnes schválen jeho nadřízenými (s pochvalou: „We really like it.“). Existence tohoto programu znamená, že JP Morgan už nemusí kupovat drahé licence na podobný program, jako tomu bylo doposud, neboť Scottův jím vyhovuje lépe a je samozřejmě zadarmo, neboť firemní.

Konečně sobota

Jelikož byl pátek hektický (byť zajímavý), tak jsem za víkend opravdu vděčná. V pátek ráno jsme děti odevzdali spolu se Scottem Sharon. Scott ji viděl poprvé a připadala mu fajn. Trošku jsme se u ní zdrželi, takže jsme pak na vlak sprintovali. Cesta vlakem do Glasgow je moc příjemná, krajina je zelená a vlnitá a vlak téměř není slyšet. Oba jsme neromanticky poklimbávali a nabírali síly.

V Glasgow jsem si vzala taxík k vrchnímu soudu a strávila celé dopoledne tlumočením. Bylo to velmi zajímavé, tlumočila jsem pro ženu obviněnou z organizace prostituce. Moje kolegyně Alena, která tlumočila pro druhého obviněného, byla moc fajn a celé dopoledne pro mne bylo zážitkem. Potom jsme si se Scottem dali sraz a šli na rychlý oběd. Protože už je to přes půl roku, kdy jsme něco podnikali takto samostatně, úplně jsme se u toho chichotali. Po obědě jsem spěchala domů, protože jsem netušila, jak 6,5hodinové odloučení příjmou děti. Jaká byla moje úleva, když jsem viděla, že si užívaly. Právě se vracely z procházky, když jsem přicházela a moji přítomnost přijaly velmi poklidně.

Dnes, v sobotu, jsme strávili odpoledne ve Falkirk v lesoparku zvaném Callender Park, ve kterém stojí také viktoriánská vila zvaná Callender House. Byla zavřená, ale prý se tam koná přehlídka vaření a bydlení, jak fungovalo za viktoriánské éry, tak se tam rozhodně ještě vypravíme. Bylo krásně teplo, jak Scott podotkl: „člověk by řekl, že je v Čechách“.

Lesopark Callenderpark
Callenderpark in Falkirk


Callender House

Voňavý, křupavý – můj první chleba

Dnes se peklo. Anna a já jsme upekly několik bochánků. Nejdřív dvě malé šišky, z nichž jsme jednu hned snědly a druhou jsem schovala jako dar. Pak jsem zadělala na druhý bochník, který se vyvedl jako ty předcházející. Teď ve sprše jsem si uvědomila veškeré možnosti, např. opražený chlébové kostky do česnečky či – až chléb trošku okorá – pravé nefalšované topinky!

Tady je fotka mého prvního chleba
My first bread


Scott přišel dnes domů trošku později – ve čtvrt na osm. Měli jsme rychlou večeři, která se ovšem neobešla bez těžkých prohřešků proti bontonu ze strany Viléma (plival rybí maso na podlahu), takže byl z pedagogických důvodů odnesen na pár minut do postýlky a my jsme za velikého ryku ze zhora mlčky dojedli jahody se smetanou. Po večeři jsem si sedla k německým zprávám a byla to dnes popravdě první chvilka nicnedělání. Nahoře se nejdřív ozýval veselý smích, jak Scott s dětmi skotačil. Později to nade mnou začínalo tichnout a po půl hodině jsem si byla jistá, že děti, ucasnované celodením maratonem, už situaci pochopily a jsou v limbu. Jaké tedy bylo moje překvapení, když jsem se na cestě ze sprchy srazila na schodech se Scottem, který v jedné ruce nesl Viléma v pošpiněném tričku a vedle něho kráčela nahá Anna. „Anna prý musí na záchod.“, byla jeho mírná odpověď na můj tázavý pohled.

Teď už jsou konečně v postýlkách. Právě jsem se zaposlouchala do následující rozpravy: Scott: „Anna, I love you so much. And I love William so much. And I love mami so much.“ Anna: „And dede so much!“ Scott: „Yes, dede so much.“ Anna: „A babi so much.“ Scott: „Yes, babi so much.“ Anna se ještě ujistila, že stejně to vidí Scott i s „stryc Marek“, „kababi“ a „teta Jiřinka“. Pak už dál nenaléhala.

Našli jsme paní na hlídání

Byla to fuška a bylo to nutné. V pondělí se na mne na doporučení paní Aleny z Edinburku obrátila tlumočnická agentura s tím, zda bych mohla tlumočit u vrchního soudu v Glasgow. Moji reakci si každý zapálený tlumočník (a nebo taky jak říká teta Marta: „don tlumok“) dokáže jistě představit: „Určitě. Ráda!“ Hned po této zprávě jsem se chopila seznamu registrovaných paní na hlídání a začala obtelefonovávat abecedně všechny v okolí. Když už jsem byla asi po patnácté odmítnuta, ozvala se v telefonu paní, která měla volná místa. Dnes ráno jsem se k ní tedy s dětmi vydaly. Sharon žije ve vesničce Polmont, která je asi jen 3 minuty jízdy autem. Její dům se nachází v pečlivě opečované části, v domě má hernu, dvorek plný hraček a sama vypadá dobře. Anně a Vilémovi se nechtělo po hodině odejít, protože si hráli s dětmi a novými hračkami. Domluvily jsme se, že děti mohu v pátek přivézt, odjet do Glasgow a potom si je opět vyzvednout. Od přístího týdne pak začnou děti chodit jedno dopoledne na 4 hodiny.

Kromě této akce jsme dnes také stihli procházku v lese a to ve čtyřech, i se Scottem. Přišel totiž domů dříve. Anna najednou přišla do kuchyně a rozčileně mi říkala: „tatínek, tatínek“. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost, protože v pět hodin Scott doma nikdy není. Dál jsem umývala nádobí a až po pár minutách, když jsem šla zanést věci do obýváku, jsem úlekem málem poskočila, když jsem viděla pánské černé boty za dveřma. Byl to Scott a jeden z jeho vtípků. Hned jsme vyrazili do přírodní rezervace, která je odsud jen kousek. Hlavním důvodem nebyl ani tak čerstvý vzduch, jako spíš mykologické nadšení. Doufali jsme v houfnou úrodu hřibů, kuřátek atd. Bohužel nebyla ani babka, což Annu vůbec neodradilo a dál se honila po lesní cestě. Viléma to také nerozrušilo, seděl celou dobu v kočárku, odmítal chodit a jen líně pozoroval ubíhající kapradí.

Teď večer mi právě zavolala moje nová známá z Maddistonu, Fiona, že se poptala u svého zubaře, který ji sdělil, že nabírá 10 nových pacientů na státní pokladnu. Dala mi jeho číslo, ať mu hned zavolám, neboť státem placených zubařů je tady poskrovnu.

A ještě: chci krátce tlumočit, projít si podklady na přípravu a umýt si vlasy. Jelikož je 8:45, tak pravděpodobně stihnu jen jeden bod. Váhám.

A máme knedlíky!

Právě jsem dovařila švestkové (tedy spíš blumové) knedlíky. Inspirovat jsem se nechala Ignátem Hermannem, četla jsem dnes ráno „Před padesáti lety“, což je sbírka fejetonů z devatenáctého století. Ty knedlíky tam autor popisoval tak plasticky, že jsem si je musela pro sebe uvařit taky. Jsem totiž sama doma, Scott vzal děti za svými kamarády do Aberdeenu a já tím pádem už od pátku popouštím uzdu svým středoevropským chuťovým buňkám. Včera to byly nudle s mákem (mletým mlýnkem na sůl) a taky česneková pomazánka. Dnes ty knedlíky a chystám se na bublaninu.

Scottův výlet do Aberdeen byl nenadálý. V sobotu k nám měl totiž přijít sádrař Derek, ale ten se ve čtvrtek omluvil a tak Scott zavolal svým kamarádům z dětství, Richardovi a Jamesovi, řekl jim, že přijede a také že by sebou vzal děti. Oba hned souhlasili a tak se Scott v pátek po práci vydal na tříhodinovou cestu. V sobotu večer mi pak s pýchou sdělil, že jsou Anna a Vilém dva andílci, prý úžasně poslouchali a večer byli tak unavení, že padli do peřin a nechali pány hrát počítačové hry až do bílého rána.

Na fotce James, Scott a Richard při výstupu na jeden z vrcholků u Fort Williams, květen 2006.
James, Scott and Richard hiking, Fort Williams, May 2006




Zpátky k dnešku. Kromě vaření jsem dnes také stihla napsat plno mailů a zasadit na zahradě koření. Snad mi vykvete: pažitka, kopr, tymián, bazalka a petrželka. Každopádně to bude první test mých zahradnických schopností. Zahradničení mne moc baví, především proto, že jsem zdědila zahrádku v dobrém stavu, která potřebuje jenom udržovat. Přesto mám velké plány: chci vysadit krušpánek podél plotu a místo rostliny mně neznámého jména, která se jen plazí a vypadá napůl odumřele, chci vysadit růže.

Ve středu odjížděla domů Andrea. Tahle fotka je z úterý večer. Seděli jsme na lavičce na zadní zahrádce a popíjeli večerní čaj.
Andrea and Scott having a cuppa after tea.

Troje montérky

Koupili jsme troje montérky. Tedy – Andrea a Scott, když jeli v sobotu ráno nakupovat. Vrátili se s velkým množstvím slaniny, masa a taky přinesli ty montérky. Modré pro Annu, zelené pro Williama a vínové pro Scotta. Všem třem jím to moc sluší, ale Anna to nepovažuje za dostatečně okrasné oblečení a odmítá se v nich nechat fotografovat.

Vilém v montérkách
William in his new boiler suit


Siesta na dvorku
Break in the back garden



V neděli jsme si jeli zaplavat do Falkirk. Byl to hezký bazén, kde asi každých dvacet minut zapískal plavčík a rozhoupaly se veliké (ala) mořské vlny. Anna byla nezávislák se svými křidýlky, Vilémovi trvalo, než se rozhoupal, ale pak se dokonce snažil plavat.
Odpoledne bylo pracovní. Scott a Andrea sádrovali dětský pokoj a natřeli jednu stěnu podkladovou barvou. Po podrobném zkoumání jsme došli všichni k závěru, že stěna rovná není (bylo to dosti jasné i bez té podrobné inspekce). Scott tedy zavolal sádraře meloucháře a doufejme, že se do toho příští víkend pustí.

V pondělí Scott nastoupil cestu do práce a my se vydali do Livingstonu, což je městečko asi 25 km od nás. Není ničím významné, jen tím, že se v něm nachází velikánské nákupní centrum, které člověk za den neprojde. Strávily jsme tam s dětmi příjemný půl den, který nám Anna spestřovala svým projevem. Její angličtina se začína výrovnávat češtině a problýskává tak její smysl pro humor. Tak třeba dnes:
Jely jsme kolem krav a Anna řekla: „William, rekni: kráva!“ Také už velmi jasně reaguje na otázky a odpovídá velmi jasným Yes a No. Když jsem dnes sjížděla s Annou výtahem, začala na ní mluvit jedna paní. Akcent té paní byl velmi nesrozumitelný a kromě toho se zdála být trochu chaotická. Pravděpodobně nejen mně, ale i Anně, která ji mezi patrem přerušila: „bye, bye!“ A ještě: Anna už umí říc velmi zřetelně: a cup of tea.

Doma v Maddistonu

Tak jsme opět doma. Včera ráno jsme se vydaly ve dvou autech na dlouho cestu ze Thursa do Maddistonu. Andrea vzala Viléma a já jela s Annou. Byla jsem u cíle později než Andrea, protože Anně bylo po cestě jednou špatně. Tak jsme dělaly častěji zastávky. Na jedné z nich jsme si odpočinuly ve velmi tradičně vyhlížející Tomatin Inn. Měla jsem snad nejlepší scone, jaký jsem kdy ochutnala. Scone je sladký bochánek z kynutého těsta s rozinkami. Tento byl servírován horký s velkým množstvím šlehačky, jahodami a džemem. K tomu jsem měla dva šálky kávy a Anna delikátně usrkávala peprmintový čaj. Vypadala u toho hodně dospěle.

Večer přiletěl Scott z Londýna, kde byl na služební cestě. Vynořil se z východu ještě v košili a černých kalhotách s laptopem v baťůžku - cestoval velmi nalehko. Byl plný programovacích nápadů a také mi popisoval prostory jeho firmy, která se nachází ve středu Londýna. Jelikož byl jeho hotel nedaleko, tak si alespoň trošku užil cvrkotu velkoměsta, protože pracoval každý den do osmi hodin. Dostal nabídku, aby se přestěhoval do Londýna s celou rodinou, to ale zamítl.

Dnes ráno je ve znamení úklidu. Andrea se Scottem jeli s dětmi do Falkirku a já začala vybalovat naše zavazadla. Jako poslední jsem vzala na paškál Scottovu přiruční tašku. Měl v ní mimo jiné zabalené dvd 'Jak dostat tatínka do polepšovny'. Film je v češtině bez anglických titulků, ale Scott se na něj i tak moc rád dívá. Další znak jeho "poevropštění".