Opět sama, sama

A tak jsem se večer přitulila k dětem a vůbec se mi nechtělo odejít. Sophie mne v postýlce objímala svou rukou baculkou, hřála jako kamínka a vůbec byla na dotek tak mateřská, že nebýt jejího palce v puse, byla by iluze návratu do dětství dokonalá.

Protože mi mozek pod vlivem uvolnění příjemně vypínal, požádala jsem Annu, aby nám vyprávěla pohádku. Použila jsem starou osvědčenou metodu mé maminky, která mne poznámkami typu: „Nikdo nedokáže vyčistit záchod tak dobře, jako ty!“ dokázala vybičovat k neuvěřitelným výkonům. Tak jsem to zkusila na své dceři a povídám: „Aničko, nikdo nedokáže vyprávět pohádku tak krásně, jako ty.“ Na což se ozvalo pouze lakonické: „Ale kdepak…!“

Tři a já

Je devět večer, Scott je bohužel ještě v práci a tak jsem si vyhrnula rukávy a dávám se do psaní.

Mám za sebou velmi úspěšný večer. Děti jsem totálně ucasnovala pedagogicky laděnými hrami a Sophie si dokonce sama zalezla do postýlky. Tento rodičovský triumf se nestává velmi často, protože stolní hry, společné učení nových slovíček a čtení kolem kulatého stolu jsou tou nejnamáhavější únavu navozující metodou, jakou znám. Rodič většinou nepřečká své děti ve stavu bdělém o víc než půl hodiny. Ovšerm ta satisfakce, když jdou všechny děti bez odporu do postele a já vím, že se nebudou ještě v deset hodin večer odehrávat dialogy typu: “Co tu děláš!”, “Jdu na záchod, na co se díváte?”, ta stojí za to.

Většinou mám v zásobě několik pedagogických cvičení, která střídám jako na běžícím pásu, aby si nikdo neměl čas uvědomit, že se jím dá vzepřít. Průběžně je kořením povzbudivými slovy, nekompromisním připomínáním pravidel a klidnými domluvami, to celé v poloze hlasu "Mám to všechno pod kontrolou", což je něco tak vyčerpávajícího...

Teď všichni spí, já popíjím černý čaj s mlékem a přidávám postřeh z dnešního dne:

Anna a Sophie si hrají na Caty, kočičku. Překvapivě je Anna kočka a Sophie kočičí máma. Ještě překvapivěji dnes Sophie v tramvaji usměrňovala svojí Caty, alias Annu tak, že jí dala ruku před pusu a několikrát opakovala: “Vyndej ty zvratky.”

Z výletu na "Heiligenkreuz"

2010

A je to tady! Nezodpovědná matka opět zasedá o půl dvanácté v noci k počítači, aby napsala zprávu. Byť by jí mělo být jasné, že s takovým přístupem zítřejší ranní vstávání o půl šesté nemůže proběhnout hladce.

Po roce jsem našla chvilku (a chuť) přečíst si zápisky z minula a impulzivně přidávám krátkou noticku. Doufám, že budou následovat další. Źivot se dostává do normálních kolejí, jaro je tu a s ním více elánu. Děti se mění, my se Scottem taky. Prozatím jen střípky ze včerejška:

- Nastal dlouho očekávaný moment a Anně vypadl přední zub. Bohužel jí někam hned zapadl a ona zoufale lezla po zemi a volala: "Můj zub, můj zub".
- Koláček Sophie přišla do do ložnice a prohlásila: "Jsem měsíc!" Scott na to pro sebe: "V úplňku."
- Poprvé od podzimu jsem si šla v pondělí zaběhat. Urazila jsem pět km, lehce při tom konverzovala s děvčaty a se samozřejmostí jsem si smluvila další běh na úterý večer. Vytrvalý déšť, který se spustil v úterý odpoledne, jsem s nataženými sedacími svaly souhlasně kvitovala z pohodlí naší pohovky. Takže bohužel až ve středu!