Opět sama, sama

A tak jsem se večer přitulila k dětem a vůbec se mi nechtělo odejít. Sophie mne v postýlce objímala svou rukou baculkou, hřála jako kamínka a vůbec byla na dotek tak mateřská, že nebýt jejího palce v puse, byla by iluze návratu do dětství dokonalá.

Protože mi mozek pod vlivem uvolnění příjemně vypínal, požádala jsem Annu, aby nám vyprávěla pohádku. Použila jsem starou osvědčenou metodu mé maminky, která mne poznámkami typu: „Nikdo nedokáže vyčistit záchod tak dobře, jako ty!“ dokázala vybičovat k neuvěřitelným výkonům. Tak jsem to zkusila na své dceři a povídám: „Aničko, nikdo nedokáže vyprávět pohádku tak krásně, jako ty.“ Na což se ozvalo pouze lakonické: „Ale kdepak…!“