Knoflík

Celá Británie pozorně sleduje zprávy týkající se únosu britské tříleté holčičky v Portugalsku. Snažím se jím vyhýbat, neboť je příliš snadné vcítit se do agonie jejich rodičů. Raději se o to intenzivněji těším z drobných momentek a jsem za ně neskonale vděčná: např. když si Vilém udělá z mých paží autodrom, po kterém jezdí svými autíčky. Nebo když se Scottem ráno v posteli posloucháme, jak se Anna – čilá jako rybička – vrací do dětského pokoje, hlasitě budí Viléma: “Viléme vstávej, už je ráno” a pak je slyšet skřípot vytahované rolety. Nebo když se sehnu nad spící Sophií a ona se ze spánku usměje.

Děti jsou dnes u Sharon a tak se budu dopoledne učit, po obědě je vyzvednu, k večeru pojedeme na nádraží pro Scotta a všichni půjdeme do parku. Snažím se každý den nabýt aktivitami. Proto jsem Viléma zapsala do místního tělocviku pro dvou – až tříleté. Šli jsme poprvé v úterý s tím, že Vilém z toho bude nadšený. Opak byl pravdou, ten dareba se odmítal podvolit píšťalce paní vedoucí a tak jsem ho nosila v náručí, aby si alespoň trochu zvykl na celou atmosféru. Také jsem dostala oficiální brožurku s nápady, jak zabavit dvouleté děti. Rada na první stránce: “děti se musí naučit týmovému duchu”, na druhé: “vždy zdůrazňujte, že hrát se má fair”.

Teď jsem právě domluvila s Pavlou, mojí kamarádkou z Vídně, o které už jsem taky na blogu psala. Jen na oživení paměti: Pavla je ohromná, pracovitá, s úžasným smyslem pro humor a taky studnice nápadů. Tímto tě zdravím Pavli! A následuje fotka našeho nového obýváku, jak jsem o něm mluvila.

Our living room



Sleeping Sophie



P.S. A proč “Knoflík”? Knoflík říkám Anně, která je ještě tak malinká. O to víc ční její duševní vyspělost, společenskost a obávám se, že i šestý smysl pro to, jak odhalit slabou stránku svých rodičů.