Všední den ve čtyřech

Konečně. Scott přišel domů. Je čvrt na osm. Zasedli jsme hned k večeři (fenykl na smetaně s curry rýží) a po večeři byly děti jeho. Mně řve do ucha Abba, muzika to mého dětství. Vždycky se mi při ní vybaví, jak jsme ji s Markem poslouchali na toshibě na chatě.

Dnešní den začal velmi slunečně. Ráno se Billy s Andreou, jež u nás včerejší noc přespali, vydali na letiště do Glasgow a odtud letěli do Sorenta v Itálii. Emma přišla o půl desáté a měla děti do půl druhé.

Teď mne napadá, že se o Emmě zmiňuji poprvé, tak to musím napravit. Emma je fantastická, je solí země, je to moje veliká pomoc, která se dostaví dvakrát týdně na čtyři hodiny. V úterý vyzvedne Annu ze školky, pomůže mi uklidit či si hraje s Vilémem. Ve čtvrtek na děti dohlíží, zatímco já razím do Glasgow na kurz soudních tlumočníků. Je to londýňanka s velmi silným nářečím, se svéráznou gramatickou, s častými úlety do silně hovorového vyjadřování. K tomu všemu musí člověk přičíst dobré srdce, přímost, velkou praktičnost a schopnost vidět na první pohled podstatu věci. Když jsem ji dnes ráno u čaje líčila, jak Scottovi rodiče pozorně zkoumali a rozebírali Williamovu nemluvnost (zatím říká jenom „auto“) a jak to podle mne William nelibě nesl, tak mi na to odpověděla: Pravděpodobně si ten chlapec myslel: „Jděte mi se svým pozorováním do pr...e.“

Krátce po Emmině příchodu jsem vyjela do Falkirku, kde jsem strávila velmi plodné dopoledne: nákupy, zajištění vlakových jízdenek na prázdniny, korespondence a tlumočení z rádia v autě na parkovišti. Když už jsem hlady neviděla, tak jsem si zašla do místní kavárny na čočkovou polévku, vaječnou omeletu s hranolkami a černý čaj. Měla jsem na oběd pouhých patnáct minut, ale bylo mi tak skvěle, že jsem málem neodolala pokušení se začít houpat na židli.

Odpoledne proběhlo ve znamení her a dnešní večer bude úklidový neboť zítra přijede strýc Marek a Claudie. Už se nemůžeme dočkat.