Scott a Anna ve Vídni

Protože se v pátek konala Markova promoce, tak Scott a Anna jeli jakožto rodinná delegace ve středu do Vídně. Vlastně jsem to měla být já a Anna, ale vzhledem k mým pracovním závazkům jel nakonec Scott (když jsem mu ještě minulý týden svěřila, že pořád doufám, že soud, u kterého mám tlumočit se odročí a já přece jen pojedu, namíchl se, že prý si s ním nemám tak zahrávat – no, řekl „vorat“, jelikož se už moc těší). Soud nakonec začal v pondělí a ve středu jsem ty dva vezla na letiště. Glasgow Prestwick je od nás hodinu a půl a vzhledem k tomu, že jsme započítali na cestu jenom hodinu a nějak nevzali vpotaz dopravní špičku v Glasgow, tak Scott musel šlápnout na plyn. Přesto nálada v autě byla výborná, Scott rozšafně konferzoval a já se mu snažila sekundovat a přitom jsem potají sledovala palubní hodiny. Když jsme dorazili na letiště, tak Scott a Anna hbitě vyskočili, Scott popadl kufr, Anna baťůžek s cestovními nezbytnostmi (tuším knížka a jablko) a vydali se veselým krokem k terminálu. Cestu zpět do Maddistonu jsem proplakala, jelikož na odloučení nejsem zvyklá. Viléma to ale vubec nevyvedlo z rozpaků a v klidu jedl jablko. Byla jsem tak rozčilená, že jsem dokonce u benzínové pumpy zaplatila za špatný stojan.

Čtvrtek a pátek proběhl pohodově, soud s překupníky stále ještě pořádně nezačal, šlo jen o dohovor mezi advokáty a tak jsem si úžasně popovídala s mojí kolegyní Alenou. Šli jsme na čaj do kavárny „The Elephant House“, která je blízko hradu tak jako vrchní soud. Vůbec je impozantní, když člověk stoupá po Royal Mile (Královská míle) k vrchnímu soudu a přitom se prodírá spletí středověkých uliček s vysokými úzkými domy, jež mají malinká okna, starobylé dveře a překypují genius loci. Edinburk je opravdu nádherný.

Vilém byl v době mého tlumočení u Sharon, paní na hlídání. Sharon mu říká „buster“ (něco jako „hoša“), což se na něj hodí, protože je to, jak já mu říkám, pán podstata. Moc si užívám toho, že se mu můžu intenzivněji věnovat, když tu Anna není, i když jsem myslela, že to více ocení. Někdy odmítá mé pedagogicky zaměřené hry a preferuje jezdit autíčkem po topení a po zdech. Dnes ráno jsme byli na procházce, která jasně ukázala, že bez kočárku to ještě nejde. Neboť kam Vilém nechce, tam také nejde. Odpoledne jsme zahradničili a Vilém mne velmi překvapil svou něžnostní, když za mnou přišel a s láskyplným úsměvem mi chtěl do úst vtlačit malý kamínek (on totiž kamínky moc rád, neustále mu je vybírám z pusy).

Ještě k mé zahrádce, následující změny: před růže jsem zasadila tři keříčky levandule, dnes jsem připravila půdu pro čtyři krásné keře, které se jmenuji Hebe. Nenašla jsem nikde překlad, takže neposloužím českým názvem. Koření jsem přesadila do truhlíků a přemístila na slunnější místo, stále ještě mi bohatě jde petržel, pažitka, tymián a máta.
Můj plán na dnešní večer: žehlení a film se slečnou Marplovou: „Vražda na faře“. Mimochodem, stále mi zní v uších Scottova věta, kterou pronesl, když jsme se bavili, jak to zvládne s Annou ve Vídni a já tu s Vilémem. Řekl: „Jedno dítě? Se zavázanýma očima.“ Tak jsem zvědavá, jak to bude komentovat po návratu.

Přidávám fotky z našeho výletu do Culross minulý víkend. Byl nádherný den a Culross předčilo naše očekávání.
Our trip to Culross last weekend.



(dva hošové)