Maminka

Chovejte mne má matičko
jako míšeňské jablíčko,
chovejte mne má matičko
jako z růže květ.

Až Vy si mne vychováte,
tak se na mne podíváte,
jak mi bude pěkně slušet
bílý kabátek.

Strávila jsem nádnerné dopoledne a popoledne s Anničkou a Sophinkou. Scott se totiž po desáté hodině vydal s Vilémem na pánskou jízdu. Podle toho, co mi líčil po telefonu, si šli zaplavat a teď se nalézají na blíže nespecifikovaném místě a „užívají si“ (pravděpodobně kulinářsky).

Já jsem nejdříve nakrmila a uložila Sophii a pak jsme si s Aničkou pustily na videu balet Labutí jezero. Byla to těšínská jablíčka pro Annu, která se musela vrátit už oblečená ode dveří s tím, že dnes plavat nejde. Seděly jsme s Annou na pohovce, přitisknuté k sobě a diskutovaly co se právě děje na jevišti. Anuška především komentovala oblečení a sledovala, kdy se opět objeví ze zákulisí princezny v růžových šatech.

V průběhu dopoledne jsme pak stihly upéct dva bochníky chleba, bábovku na neděli, zavolat prababi, sníst vajíčka k obědu a Anička ještě navíc krásně umyla židle, za což dostala ledňáčka. Celou dobu jsme si při tom zpívaly (někdy na Annin rozkaz: „zpíváš!“) a Anna občas prohodila „I am so happy“, což mne vždy zahřálo u srdce, i když jsem jí automaticky opravovala: „Řekni to česky.“

Vztah matky a dcery je neocenitelný a když se vyvíjí v láskyplném prostředí, tak určitě každá maminka dříve či později uslyší: „Mám tě ráda, maminko.“ Jsem si jistá, že i já jsem to jako malá řekla té své, kterou nade všechno miluji. Maminka předevčírem slavila kulaté narozeniny, a tak bych se chtěla pokusit o její malou podobiznu. Vybavuje se mi tolik zážitků, že přeskočím k těm nejsilnějším. Jedním z nich je velmi silný vněm maminky, jak kráčí k zahradním vrátkům nenáviděné letní školky na Černopolní. Má na sobě bílé šaty s červenými květy, moc jí to sluší a já jsem hrozně šťastná, že si pro mě a Marka přišla. Nebo, o desetiletí později, když jsme seděly ve Vídni na Schwedenplatz u MacDonalda na kávě. Byly to doby dřevní ve Vídni, kdy naše rodina vpodstatě znovu začínala. Káva u „meka“ byla dobrá a finančně únosná a my si při ní krásně povídaly – pravděpodobně asi i o tom, jak si široké okolí představuje rakouský ráj a naše domnělé tučné zisky a nechce si připustit, že za úspěšným přechodem mých rodičů do Rakouska je především láska, co hory přenáší, pracovitost a železná disciplína. Dalším nezapomenutelným zážitkem je maminka čtoucí nám při obědě. Nevím jak Marek, ale mně se nevymazatelně vtisklo do paměti naše pojídání morkových kostí a k tomu maminka přednášející z Lovců mamutů od Eduarda Štorcha. To bylo opravdu autentické. Co ještě? Maminčiny drobné drzosti, kterými povzbuzuje naši morálku. Dodnes, když sáhnu po Matce Kráčmerce a podobné lehké četbě., tak se mi vybaví maminčino: „Ty čteš jak slečinka z penzionátu.“ Taky maminčin smysl pro dobrodružství je nepominutelný. Jednou se např. demonstroval tak, že se na brněnskou burzu klidně vpašovala bez lístku a otrávil ji pak náš tatínek, který jí ten lístek dodatečně koupil. K těmto charakteristikám, ke kterým bych určitě připojila i velkou solidaritu, dobré srdce, píly, smysl pro humor a pro rodinu, bych mohla řadit korálku po korálce další zasloužené holdy, ale raději to ukončím pouze krátce: Ať žije maminka a zároveň moje nejlepší kamarádka!