Vzpomínky na Oban

Když u nás byli v srpnu mí rodiče, vydali jsme se se Scottem na čtyřdenní putování po Skotsku, zatímco děti zůstaly doma s babi a děde. Cíl trasy byl Oban, pověstně malebné městečko na západním pobřeží Skotska. Hotel zamluvil už dopředu Scott, instrukce jsme měli vytištěné z mapy Google a náš plán byl zůstat dvě noci v Oban a třetí noc potom strávit v nějakém příjemném malém penzionu na cestě domů.

Cesta do Oban byla nádherná a začali jsme ji romanticky už před naším domem, když jsme otevřeli obědovou krabici s vepřovým kolenem a salámem, kterým nás vybavila maminka, neodolali a najedli se v ještě zaparkovaném autě. S plným žaludkem jsme se už pak jen spokojeně kochali jízdou a nádhernou krajinou. Hotel jsme nalezli velmi lehce – byl na svahu směřujícím do centra Oban s nádhernou vyhlídkou nejen na ruch pod námi, ale především na moře.

Následující den jsme začali výbornou snídaní. Scott tou tradiční skotskou, ke které patří slanina, vejce, párečky, dušené žampiony, dušená rajčata. Já jsem měla velkou chuť na uzeného sleďě, který se často vyskytuje na hotelových jídelních lístcích jako alternativa k cholesterolové bombě typické skotské snídaně. Objednávali jsme si česky, protože se ukázalo, že byť je Oban asi tak velký jako Telč, pracuje v něm hodně Čechů. Po dobré kávě jsme se vydali po památkách Oban a nejdřív ze všeho zašli do katolické katedrály. V té se zrovna odehrávala slavnost, při níž už letitý manželský pár obnovoval svůj manželský slib. Trochu nás to se Scottem dojalo. Podél katedrály se vinula mořská promenáda, která se posléze změnila v úzkou stoupající stezku, po níž jsme dorazili k hradní zřícenině s nádherným výhled na moře a na plující převoz. Převoz proto, jelikož se v moři kolem Oban kupí mnoho malých ostrůvků a jejích jediným spojem s pevninou je buď motorový člun a nebo malý trajekt.

Oban - view from a castle ruin

V Oban jsme ještě navštívili obrovský pomník trošku připomínající koloseum, který nechal v minulém století postavit místní mecenáš a dal tak práci přes zimu nezaměstnaným kameníkům. Také jsme zašli do centra městečka, kde mi Scott v místním knihkupectví koupil kuchařku Jamieho Olivera o italské kuchyni, na kterou jsem už dlouho stonala. Hřebem večera byla návštěva místní rybářské restaurace, která se honosil titulem nejlepšího podniku s rybím menu v celkem Skotsku pro rok 2005. Nádherná atmosféra, krásný výhled z mola na přístav a záliv, moderní funkcionalistický nábytek a malé porce – zkrátka typický nóbl podnik. Když jsme se usadili a připlul k nám neslyšně čísník v bílé zástěře, tak mu Scott na otázku co si dáme bodře odpověděl, že by si dal steak. Bezvýrazný obličej číšníka se zachvěl a já Scottovi potichu navrhla, aby si raději vybral rybu (na stránkách jídelního lístku se vyskytovalo mnoho různých, mně neznámých druhů ryb a vedle jejích popisu dokonce bylo uvedeno jméno rybáře, který ten který druh dodává). Scott chvíli zaváhal a pak rozhodně pravil: „tak tedy fish and chips“, což sice rybí pokrm je, ale něco jako dršťková mezi polévkami. Už si nevzpomínám, co si nakonec Scott vybral, ale já měla hřebenatky, které se rozplývaly na jazyku.

Po zaplacení za hotel jsme třetí den ráno vyrazili po pobřeží směrem na jih. Bylo nádherně, vše se zelenalo a my se na čaj a především na krásnou procházku zastavili v botanické zahradě Aruaine Garden. Zahrada je situována na mořském břehu a vliv teplého proudu umožnil místním zahradníkům pěstovat mimo jiné palmy a další pro skotsko netypické květenu.

Aruaine Garden

Následující zastávku jsme udělali v malé vesničce, jejíž místní kostel zrovna v ten den pořádal výstavu květinové vazby. Koupili jsme si se Scottem lístek, který nás opravňoval nejen ke vstupu na výstavu, ale také ke kávě a pečivu. Oba jsme byli ohromeni krásou exponátů inspirovaných motivy z Bible. Nejvíce mi utkvěl v paměti hořící keř, který představovala nádherná červená kytice pod níž se jako rubíny leskly krvavě červené kamínky. Po procházce místním hřbitovem jsme se zastavili na kávě a ukázalo se, že podávané pečivo pekly místní dámy. Něco tak dobrého jsem dlouho nejedla a se Scottem jsme se oba museli držet, abychom si na talíř nenaložili více než dva kousky a drasticky tak nezneužili pohostinosti místního květinářského spolku.

Ten den jsme přespali v Inverary v penzionu na staré faře a na večeři jsme měli výborné steaky z divoké. Druhý den ráno jsme ještě zašli do zámku, nasbírali neuvěřitelné množství holubinek a růžovek a pak už jsme se vydali co nejrychleji domů. Stýskalo se nám po dětech.