Milá maminko, milý tatínku

Místo dopisních holubů mezi námi létají esemesky, ale v těch se jen velmi těžko telegrafickým stylem vyjadřuje, co je u nás nového. Mrzí mne, že jste takovou dálku ode mne, ale nejde jinak a tak alespoň odpovím na poslední textovou zprávu zápisem v blogu.

Anna šla předevčírem poprvé do předškoly, kde už se budou připravovat na školu. Těšila se na svoji uniformu, měla ve vlasech růžového motýlka a růžové třpytivé sponky („podívej, kamínky!“). Ten den byla dopoledne poprvé v plavání, tak jsem se bála, aby toho na ni nebylo moc. Nebylo, je to dobrý voják. Celý den si užila, jen pak kolem sedmé hodiny usla na křesle v obýváku a Scott ji opatrně přenášel do postele.

Vilém šel dnes do „mini-tělocviku“, což je tělocvična z třemi opičími dráhami pro menší děti. Děti nejen že se musí naučit zvládat přelézání, podlézání, plazení atd., ale také musí poslouchat píšťalku a držet se své skupiny. Už jsme byli v tělocviku před prázdninymi, ale pouze třikrát a tak jsem byla zvědavá, jak nám to dnes půjde (a to „nám“ myslím doslova, protože je to i o mateřské výdrži!). Tělesná stránka mu problémy nedělala, jedna z cvičitelek po úvodní minutě podotkla: „Pro tebe je to moc lehké, viď Viléme“. Vilém skákal, podlézal apod. s nadšením a netrpělivě podupával, když se holčička před námi bála. Ovšem na druhou stranu ignoroval píšťalku, chtěl se vracet k oblíbeným částem opičí dráhy, předbíhal... Musela jsem si ho vzít několikrát stranou a vysvětlit mu, že musí poslouchat. Moc plakal („To jsou bolesti vývoje“, říká takovým situacím Scott). Zvládli jsme to, teď už jsme všichni doma, děti dole sledují krtka, zatímco já dopisuji tento zápis.

Sophie už dostává tři denní dávky pevné stravy, má ráda hlavně zeleninu, sladké ovoce jí moc nechutná. Na hlavě se jí už rysuje blonďatý ježek a se svými zlatými naušnicemi a kulatými formami nadále vypadá jako žena velkoobchodníka Bajzy.

Tolik pro dnešek. Musím dolů k dětem. Líbám na dálku.

the nursery girl