Anniny sedmé narozeniny (sepsáno 21. listopadu)

Máme za sebou událostmi nabitý víkend: Anna slavila sedmé narozeniny. Nejdříve jsme jí v sobotu ráno popřáli se Scottem a s dětmi. Dostala od nás brusle a panenku baletku a myslím, že jsme se trefili do vkusu. V sobotu odpoledne přišly čtyři kamarádky: Anna, Clarissa, Maria a Josephine a slavili jsme nanovo. Tentokrát jsme uspořádali soutěže v hrách (největší ohlas měl úkol, kdo nejkrásněji omaluje obrázek princezny), pojedli jsme pizzu, nakrojili dort a po dvou a půl hodinách si pro mladé slečny přišli rodiče.

V neděli se slavilo v kruhu rodiny. Ve čtyři hodiny odpoledne zazvonil můj tatínek, ověšený – tradičně - jako ježíšek. Pro děti donesl sladkost, pro oslavenkyni dort a pro mne, jež jsem v neděli ráno zjistila, že mi dochází káva, přinesl velkorysé zásoby. Za chvíli na to se dostavila Marek s rodinou.

Anna dostala od mých rodičů mimo jiné krásný kožíšek, od prababičky vyšívání a kasičku, od Marinka s Claudií nádherné hodinky a další krásné dárky. Od skotské rodiny (také od Auntie Steph, která se usadila v daleké Austrálii) dorazily sváteční šaty, hračky a také třpytné gratulace.
V průběhu oslavy jsme navázali internetové spojení s maminkou, která je na tři týdny v lázních v Karviné. Promlouvala k nám z obrazovky televize, tak jsme alespoň takto byly všichni pospolu. Nejdřív babičku pozdravily všechny děti a pak se slova chopil Marek a ptal se na důležité podrobnosti jako: „Jak vám tam vaří?“. (Videokonference přes internet je vůbec úžasná věc, když jsme to s maminkou poprvé zkusily před týdnem a fungovalo to, tak mi úspěchem ohromená maminka řekla: „Připadá mi to, jako bychom vynalezly antihmotu).

Když všichni hosté odešli, sedli jsme si se Scottem se skleničkou whisky, chvíli jsme meditovali nad krásou víkendu a pak se Scott ponořil do vzpomínek na vlastní dětství. To mě dost fascinuje. Já sama jsem jako dítě měla po škole nabitý program složený z hodin zpěvu, malování gymnastiky popřípadě doučování fyziky. Scott (prý) chodil do školy už od nejútlejšího věku sám a po vyučování většinou zůstal s kamarády venku. Protože vzpomínky na své druhy velmi často zakončí prohlášením typu: "Garry Bumfert byl moc fajn, teď je bohužel ve vězení.", tak chovám vůči těmto kamarádům z dětství určité předsudky. Velmi se mi ovšem líbilo, že všichni tak rádi cvičili. Scott vždy potěšeně mluvil o tzv. „garden jumping“ (doslova „zahradní skákání“). „Jak hezké,“ říkala jsem si, „rozcvička v zahradě“, než se ukázalo, že skákali přes zahrady sousedů.

P.S. Je večer a pročítám si zápisky ze svého denníku, který jsem si vedla mezi roky 92 a 98. Ještě před pár lety jsem se domnívala, že se k těm zápiskům už nevrátím, dnes večer jsem si uvědomila, jak jsou živé. Alespoň pro mne.
Na ukázku záznam z doby, kdy jsem za pomoci tatínka hledala ve Vídni prázdninovou brigádu. Neměla jsem povolení k pobytu ani k práci a tak hledání dopadlo podle očekávání. Je téměř k neuvěření, kam nás z pozice outsiderů dostala tatínkova vytrvalost a maminčina odhodlanost. Psalo se léto 1992.

„To byl strašný den, tatínek a já jsme jeli do "Šoping sity sid“ zeptat se na místo. Jeli jsme i do dalších obchodů, ale všude nás odmítli (s úsměvem). Byli jsme i na poště a na nádraží. Pak jsme jeli asi 2 hodiny přes Vídeň do nějakého podniku, který jsme stejně nenašli, což nás dorazilo, tak jsme jeli domů. Za hranicemi jsme koupili 40 dkg salámu a 10 rohlíků + sodovky a udělali jsme si piknik. Tak jsme pěkně zakončili den.“

Končím záznam. Teď ještě pár fotek z narozenin.

Anna B., Anuška, Sophie, Maria a Larissa


Oslavenkyně


A její sestra


Anna servíruje kávu, dědeček pyšně přihlíží