Neochotná ochotnice

Ve čtvrtek 9.6. v šest hodin se v Sofinčině školce konala zahradní slavnost. Ve čtvrt na šest jsem (zplavena rychlým oblékáním dětí a paralelní přípravou DOMÁCÍ krmě) přirazila autem k okraji chodníku u školky a s úlevou pozorovala, jak se k nám v davu blíží Scottova mocná ramena. Děti vyskotačily, Scott převzal plech opečených brambor se zeleninou na tymiánu a česneku s dipem z kysané smetany. Odjela jsem zaparkovat auto, potlačila chuť si v něm chvilku zdřímnout a vydala se nazpět do školky.

Sophie chodí do anglicky mluvící Montessori školky.Ředitelkou je Britka Katharine, která v mých očích představuje absolutní protipól snobismu a mamonu. Úžasná, asketicky vyhlížející, charitě oddaná a děti milující žena. O to větší je paradox, že její školka je svým způsobem luxusím zařízením. Katharine vede děti ke střídmosti, kázni, odolnosti vůči počasí. Vštěpuje jím lástku k přírodě, férovost a britskou výslovnost. Za což rodiče v duchu „za kvalitu se platí“ musí sáhnout velmi hluboko do kapsy.

Včerejší zahradní slavnost měla dvě části. Nejdříve se konalo představení, kde děti ve vlastnoručně zhotovených kostýmech písněmi, hrou a tancem představovaly, jak se mění příroda během čtyř ročních období. Ještě před představením Kathrine zdvořile a nekompromisně požádala publikum, aby si vyplo mobily, načež nastal šrumec.

Scott šel za divadelní plentu pomoci s převlekem naší divadelní umělkyni. Když se vrátil, tak líčil, že i ve všeobecném spěchu si Kathrine našla čas na to, aby ho varovala, že Sophie je zdráhavá ochotnice. Když k tomu pripočteme britský understatement, tak nám z toho vycházelo, že se Sophie na scéně možná vůbec neukáže. Nakonec se ukázala, a jak kouzelně. Sice ne ve všech scénkách – postrádali jsme ji například ve scénce „Včeláci opylují květiny“, kde měla představovat květinu. Vynahradili jsme si to rodičovsky na scénce: „Jdu do hor na vandr“, „Tanec podzimu“ a především během závěrečného tance. Ten Sophii strhl natolik, že na konci svého tanečního partnera poplácala několikrát po zadečku.

Po představení následoval bufet z pokrmů, které přinesli rodiče. A protože je školka mezinárodní, byl i bufet rozmanitý. Velmi mi chutnal hrách na africký způsob s chilli papričkami a britské čajové koláčky s jahodou uprostřed. Scott si zase opakovaně ukrajoval z banánového koláče a ze středoevropského uzeného. Po očku jsem sledovala, jak šmakuje moje pečená zelenina, z které se linula silná vůně česneku. Nakonec jsem si z oslavy nesla domů prázdný plech.

Se Scottem jsme byli velmi šťastní, že Sophie překonala svoji ostýchavost a vystoupila. Když jsem jí dávala v autě pás, tak se mne zeptala: „Mami, aa jů puaud of mí?“ (Sophie neumi „r“,
jednou jsem ji dokonce poprosila, aby mi žekla monty pythnovske „Release Roderick“, její verze bez R byla užásná a Scott byl pohoršen). Takže: „Jsi na mne pyšná?“, ptala se moje maluška. Jak se říká v láskovních románech: „zavřela jsem jí ústa polibkem“.

Nervozita před začátkem


"Sběračky plodů" - s palečkem v puse