Katčin blog: Skotské vánoce (závěr)

Připravuji se na konferenci v Aténách, která se koná příští týden, a právě jsem mluvila s maminkou. Ta mi dala jasné zadání: "Nezapomeň přinést z dění fotos! Pod křišťálovým lustrem nebo s pozadím schodiště (dubovým se sametovým kobercem). V přátelském rozhovoru s hlavním řečníkem." Tak takhle nějak si maminka představuje život tlumočníka. Podobně jako paní doktorka Viščorová, naše bývalá paní sousedka v Brně. Stará a kultivovaná dáma, která mne jednou zastavila a povídala mi: "Katuško, když vidím v televizi reklamu na tiktaky, jak tam ta tlumočnice vystupuje z výtahu a ty bonbony jí vypadnou z aktovky, tak já vždycky musím myslet na Vás."

Tady je fotka z poslední akce, bez toho lustru.

Ráda bych dopsala závěrečnou kapitolu mého vyprávění o skotských vánocích. Mám ještě přehršli hezkých fotek a krásných vzpomínek. Jak už jsem zmiňovala v prvním dílu, celé Skotsko leželo pod vysokou vrstvou sněhu, což nepamatoval ani Scottův šestaosmdesátiletý dědeček. Když Scott na telefonu líčil svému kamarádovi Jamesovi, který je původem ze Thursa, jak nádherně vypadají zasněžené útesy, tak mu na to James řekl: "Víš, co já bych na tvém místě udělal? Šel bych sáňkovat na pláž Dunnet beach." A to jsme také udělali. Ještě ten den jsme vyrazili s Vilémem a Sophií (Anna byla s prarodiči ve Wicku) na pláž. Dunnet beach má vhodný terén, protože se kolem dokola táhne vysoká hradba píšečných dun, přikrytých bílou pokrývkou. Že to byl nádherný zážitek je myslím vidět i na fotkách.

Další hezký půlden jsme strávilli Thurso East. Thurso East je část městečka na východní straně zálivu, vpodstatě jen cesta kolem nevysokých útesů a kolem bývalého hradu Pánů ze Thursa (ten poslední, stále ještě v Thursu žijící, se jmenuje John Archibald Sinclair, třetí vikomt Thurso). Když jsme vyšli, byl odliv a Scott dětem předváděl, jak se dají pod kameny najít krabi. Na zpáteční cestě byla kamenitá pláž už zcela zalitá.

Na severu nám bylo krásně, hodně času jsme strávili ve společnosti Scottovy rodiny a především na čerstvém vzduchu. Po deseti dnech jsme se rozloučili a nasedli do vlaku směrem na Aberdeen. Chtěli jsme navštívit Jamese, který se zrovna stal otcem holčičky Freyi. Také jsem se moc těšila, že blíže poznám toto historické město na západním pobřeží. Aberdeen má zajímavou architekturu - většina domů je totiž postavená ze žuly a tak i velmi staré stavby vypadají dost zachovale a jejích stáří se nedá odhadnout . Mimochodem díky ropnému průmyslu se městu i v dobách hospodářské krize nedařilo špatně.

Po čtyřech dnech na západním pobřeží byl čas vydat se zpět do Vídně. Letěli jsme z Edinburku a den před odletem jsme všichni dostali příšernou střevní chřipku. V den odletu jsme se všichni, bílí jak stěny, doškobrtali na letiště a let do Bratislavy jsme přestáli tak tak. Jen těžko se dá vylíčit moje úleva, když jsem v jednu hodinu v noci spatřila dveře našeho vídeňského bytu a ještě hůř se dá popsat mé zděšení, když jsem si uvědomila, že jsem zapomněla klíč. Nakonec nám tak špatně nebylo: dětem jsme ustlali na kufrech, Scott vyštrachal dva princeznovské hrníčky, vánoční to dárky holčiček, a vydal se do nejblížší herny poprosit o černý čaj. Největší hrdinové byli ovšem mí rodiče, kteří neváhali, sedli do auta - maminka za volant - a přivezli nám z Lednice náhradní klíč. Konec dobrý, všechno dobré.

Na procházce