Atény

Atény (27. - 29.9.) byly nádherné. Už cestu v letadle jsem propovídala s kolegyní ze slovenské kabiny, která náhodou seděla vedle mne. Taxík nás z letiště zavezl do hotelu na pobřeží, přičemž jsme cestou pozorovaly (mírně nepořádné) aténské předměstí. Když jsem na pokoji otevřela kufr, tak se mi vybavilo balení ve Vídni. Scott mi sundal svůj kufřík na služební cesty, který velmi dobře znám, ale jehož pidi-rozměry mne poprvé zarazily. Když jsem prohlásila, že něco tak směšně malého si nemohu vzít, šel s povzdechem hledat vhodnější zavazadlo.

Po ubytování jsme s kolegyněmi strávily celé odpoledne závěrečnou přípravou na konferenci. V šest hodin se v blízké restauraci na pobřeží podávala večeře pro tlumočníky a tlumočnice (bylo nás 27), kde nám ve světle svíček servírovali večeři o pěti chodech.

Samotné tlumočení bylo pro mne zážitkem, protože pozorovat zkušené kolegyně v akci je zkrátka požitek. Mí rodiče v těchto třech dnech pomáhali s odpoledním vyzvedáváním a hlídáním a maminka mi pravidelně psala, co je nového. Třetí a poslední den mi textovala: „Jsme se všemi třemi v parku. Anuška mi vyprávěla o škole a spolužácích. Ptala jsem se jí, jestli dnes zažila něco vtipného. Nezažila. A vypadá to, že vtipnost je potrestána. Ku příkladu Max řekl, že celá třída půjde na výlet na záchod a už dostal trest. Musel sedět o pauze a šoulet plastelínu! Mně to přišlo vtipné. Jak ty, milunko? Jsi moc unavená? Šťastnou cestu! Pusu Maminka.“

Cesta zpátky ubíhala pomaleji, než cesta tam. Když mne Scott o půlnoci vyzdvihoval z letiště, byla jsem přešťastná, že jsem doma.

Pohled z balkonu hotelového pokoje

Hotel

Mé šarmantní kolegyně

Zátiší z kabiny

Restaurace na pobřeží

Pobřežní procházka