My jsme hráli na cimbáli…

Totiž ani ne tak na cimbáli jako na piáno. A to sice já, dobrák máma. Ve školce totiž zrovna probírají hudební nástroje a paní učitelka Mrs Bryce se obrátila na rodiče, zda někdo na něco nehraje. Přislíbila jsem hru na klavír. Když jsem to doma pyšně Scottovi vyprávěla, tak se opatrně zeptal, zda si to trošku zopakuji, což mne zarazilo. Konec konců je to jen 15 let, co jsem přestala chodit do LŠU. Po večerech jsem začala pilovat svůj repertoár: stupnici a akordy Cdur, Entertainer od Joplina (hlavní melodie z filmu Podraz), dvě britské dětské písně a Turecký pochod od Mozarta. Posledních deset dnů naše večery vypadaly tak, že jsme v osm hodin večer odveleli děti do postele, pak jsme uklidili a v devět hodin si Scott se sklenkou vína sedl ke scifi, zatím co já jsem v duchu kulturně-vzdělavací tradice pradědečka Jarolíma instalovala elektrické piano a pilovala svůj repertoár za účelem co nejkvalitnější hudební nabídky.

V úterý odpoledne jsem se s notami v podpaží - a dost nervózní - dostavila do školky. To jsem ještě nevěděla, ž e dětské publikum je fantastické a velmi velkorysé. Můj přednes se jím moc líbil. Pozorně poslouchaly, když jsem jím vysvětlovala, jak nejdřív hraji pravou rukou a pak k tomu přidám levou. Navíc jsem přidala i jednu českou píseň: Skákal pes. Anna si stoupla k pianu a zpívala se mnou, byla velmi spokojená, že je středem společnosti. Až doma si mi postěžovala, že vlastně Skákal pes vůbec zpívat nechtěla, že by raději bývala zazpívala „Princezna, princezna, princ, princezna“ (její vlastní provenience).

Když jsem dohrála, tak jsem se dětí zeptala, zda mají nějakou otázku. Okamžitě vystřelilo deset rukou, což mne velmi překvapilo. Přítomné paní učitelky už méně. „Tak, copak by ses chtěla zeptat, Cleo?“, zeptala se Mrs Bailie. Statná pihovatá holčička s překvapivě drsným hlasem se nadechla a řekla „Mě se líbila ta pravá ruka.“. Vzala jsem to jako pobídku k tomu, abych vysvětlila, jak pravá ruka většinou nese melodii skladby. „A co jsi se chtěl zeptat ty, Allane?“, pobídla opět Mrs Bailie. Allan se na mne vážně podíval a řekl: „Mě se zase líbila ta levá ruka.“ Kolem něho se neslo uznalé pokyvování hlavou. „Máte ještě nějakou otázku?“, zkusila jsem na závěr. Opět do vzduchu vzlétlo deset rukou. „Tak děti, myslím, že paní Sinclair moc poděkujeme za to, že byla tak hodna a přišla nám zahrát.“, zakončila to Mrs Bryce, načež následoval obrovský potlesk.

Na domácí frontě je teď neustále živo a proto také moje zápisky v blogu řídnou. Také se hodně událo. Například máme novou paní sousedku, která se přistěhovala z Doveru. Ráda vypráví své zážitky z armády a tak jsem v sobotu ráno, když jsem spěchala s úklidem, vystrčila na dvorek Scotta, aby tentokrát konverzoval on. Z kuchyně jsem na půl ucha poslouchala známé příběhy, a když jsem vyšla ven, zrovna jsem zaslechla konec: „… a ta Američanka na mne volala, ať pohnu a já jsem jí na to říkala, že se nepřerazím. Jsem Britka a my Briti nepanikaříme.“ Zahlédla jsem, jak Scottovi uniklo neznatelné pousmání.

Děti nám dělají obrovskou radost. Vilém začal mluvit. Předminulé pondělí najednou po mně zopakoval 15 slov. Sophie má šestý smysl co se týče jídla a když začnu rozbalovat nějakou sladkost, hned volá: „ta-dy, ta-dy“. Když jí krmím a nejde to dostatečně rychle, pohazuje hlavou a říká: „No!“ Anna mne dnes večer překvapila. Nejdřív nechtěla sníst večeři a pak se do ní dala jen pod podmínkou, že jí řeknu pohádku o holčičce, co nechtěla večeřet (a lhala své mamince). Když jsem se dostala k tomu, jak si holčička vymýšlela, řekla Anna: „To jí není hodno.“ V postýlce mi povídala pohádku o Jeníčkovi a Mařence smíchanou se Šípkovou Růženkou. Protože neumí říct „čarodějnice“ (plete si to s čertem), tak říká „nehodná baba“.