Katčin blog: Schneeberg

Tak jako někteří s nadšením listují prospekty s nábytkem a plánují svůj životní prostor, tak já o sobotních ránech, s kávou v ruce, listuji brožurkou Card Niederösterreich. Je to seznam míst, kam se dá vyrazit (zadarmo), jste-li majitelem či majitelkou Karty Dolnorakouska. Karta je k dostání v každé trafice za čtyřicet pět euro na rok, a po zakoupení se už jen stačí oddávat plánování, kam ve volný den s rodinou na výlet. Minulou neděli u nás doma padlo rozhodnutí, že se podíváme na nejvyšší horu Dolnorakouska (1800 m.n.m.), Schneeberg.

Do vesnice Puchberg am Schneeberg, která leží na úpatí hory, je to z Vídně jen hodinu. Na vrchol jede do konce října zubačka zvaná Salamanderbahn a jízda trvá padesát minut. Posadili jsme se strategicky za proskleným okýnkem kabiny řidiče, takže Vilém mohl nejen obdivovat veškerá hejblátka, ale i strmý svah, po kterém jsme se šinuly nahoru. Při nástupu bylo počasí typicky říjnové, trochu pošmourné, nahoře u vrcholu nás přivítala sněhová vánice (jak je vidět i z fotek).

Protože cesta k vrcholku trvala téměř hodinu, hráli jsme rodinné hry – přičemž nejvynalézavější byl náš tatínek. A tak jsme na Scottův popud hráli řadu hlučnějších i méně hlučných her. Při poslední vždy jeden člen rodiny musel němě předvádět zvíře a zbytek skupinky hádal, o kterého živočicha se jedná. Postupně jsem si všimla, že s námi hrají i další cestující, kteří chtě nechtě sledovali průběh hry a snažili se uhodnout i Sofiiny neuhodnutelné kreace. Když jsme prošli všechna „lehká“ zvířata jako kočka, pes, had, kůň apod., začala vyšší liga. Houpavě jsem pohybovala rukama a nohama jako sudokopytník a usilovně jsem přežvykovala. Nikdo hádanku nerozluštil a všichni se dali poddat. „No přece velbloud!“, povídám. „Aha, tak to sis měla uplivnout.“, odpověděl vyčítavě Scott.

Nahoře nás přivítal ostrý vítr a úder sněhu do obličeje. Čas od času nebylo vidět na krok, tudíž jsme na úvod postavili sněhuláka. Když vítr trochu polevil, vydali jsme se k malému kostelíku postavenému v roce 1901 císařem Františkem Josefem na památku císařovny Sissi .

Po cestě dolů jsem si vzpomněla na film Anděl na horách, protože sněhová vánice zasypala koleje a tak všichni cestující půl hodiny seděli ve vagónech, za jejichž okny se čerti ženili, a údržbáři zatím pracovali na odklízení závějí. Zkrátka celý výlet byl na říjen nezvyklý zážitek.

Ještě na okraj: Anna dostala z provozních důvodů mobilní telefon. Do telefonu se loučí slovy: „I love you, end of call.“ (miluji tě, konec hovoru). Všechny tři děti milují gymnastiku, do které jsem je zapsala. Ovšem i přes nadšení z pohybu nestrácí Sofie ze zřetele své priority Minulý týden se mne, zavěšená na gymnastických kruzích, ptala: „Co bude na večeři? Dáš nám kakao se šlehačkou? Po tom rostem.“

Tolik moje dnešní zpráva. End of entry.

Ozubená dráha "Salamanderbahn"