V obrázcích

Tentokrát za sebe nechám promluvit fotky z posledních měsíců.


Z Lednice
Od domu rodičů vede krásná ztezka ideální k projížďce na kole.



Kávová pauza

Z Vídně
V květnu nás navštívili Scottovi rodiče (přivezli nám nazpět Sophii, která s nimi v Thurso strávila na zážitky bohatý týden). Jeden den jsme se si všichni udělali piknik na vodách “Alte Donau”, tedy ramena Dunaje, které se nachází kousek od našeho bytu.

Ze Semmeringu
Týden po operaci jsem zatoužila po lesích a tak jsme si vyjeli na Semmering (William byl v Lednici).











Konec školního roku
Maminka, Anna a já jsme oslavily Aniččin konec školního roku. Velmi důstojně, maminka nás pozvala do kavárny, kde jsme si mohly poručit, co hrdlo ráčí - Anna jako odměnu za úsilí ve škole, já jako odměnu za úsilí po večerech. Anna první půlrok strávila v dvojjazyčné, anglicko-německé škole. Protože však její motivace mluvit německy byla nulová, přešla Anna v březnu do čistě německy mluvící školy, kde se krásně rozmluvila. Čtyři měsíce ale nejsou dostatečně dlouhá doba na zásadnější zvládnutí jazyka (např. jména květin, ptáků apod.) a tak Anička půjde do první třídy ještě jednou. Protože jí bude v listopadu sedm, tak nemá zmeškáno a učit jí bude teta “Tante Michi”.





Z parku Oberlaa
Rozlehlý park v desátém okresu, kde jsme si s Markem, Claudií a jejích malou Carolínkou a o něco větší Julií udělali piknik.











Od nás
Nejčerstvější fotka – včerejší spontání odpoledne a večer u nás. Scott se nemohl nabažit miminka a teď ho právě poslouchám, jak se svým kamarádem Jamesem po internetu hraje drsnou hru a přitom mu něžně a velmi dopodrobna líčí, jak včera držel Carolínku.

Rodinná kronika

Nedávno jsem otevřela svoji svoji mailovou schránku a našla zprávu od maminky, která začínala následovně:

"Ahoj Katy,s naději jsem zamířila na tvůj blog a doufala jsem,v rozporu se zdravým rozumem,že snad něco přibylo.Je to krásné počtení ale myslím si,že tam figuruje rok 2009 a že rok 2O1O je neviditelný.Takový chytroušek,jako jsi ty to jistě dovede lépe upravit.Ale možná,že vada je na mé straně"

Vada, pravda, není na maminčiné straně. Spíš žonglující matka pozapomněla na svůj deník, z kterého se pomalu stává půlročník.Tož do díla, než to dotáhnu na ročenku!

Nejžhavější novinkou je narození Carolinky, čímž se ze mne stává dvojitá teta Kateřina. Rodiče zručně žonglují starší Julinku i hodnou Carolinu a právě strávili týden u rodičů v Lednici, kde Marek naučil babičku sudoku. Carolinka je krásná, opět velmi podobná na otce a má velké množství černých vlásků (foto následuje co nejdříve).

K posledním událostem všednějšího charakteru: tento víkend jsme byli v naší pětičlenné sestavě stanovat u Salzburgu. Hlavním důvodem naší cesty byla schůzka se Scottovým kamarádem Patrikem z Londýna, který u Salzburgu létal na paraglajdu.Vyjížděli jsme za drobného deště, který po cestě zesílil. Scott, který byl už na začátku cesty téměř bez hlasu (takže děti jsem za jízdy musela napomínat já) si od kempování při nočních teplotách osmi stupňů a za hustého deště optimisticky sliboval, že ho to zdravotně posílí. Kupodivu do této kůry pro otvrdlé nezahrnul černý čaj, věrného to druha v boji proti všem neduhům ("Jen žádné léky, na to by si tělo zvyklo."). Celá výprava dopadla nádherně, krásně jsme zpomalili tempo, pochodili po horském hřebenu, nasbírali si borůvky v hlubokém lese a vyplašili při tom kolouška a navíc si zaplavili v termálním bazénu. Když jsme se rozloučili s Patrickem a nadšení a odpočinutí opouštěli Pfarrwerfen, Scott svým téměř uzdraveným hlasem zanotoval skotskou lidovou.

Teď už se blíží hodina devátá, ale stále ještě slyším živou debatu z dětské ložnice. Je rajskou hudbou pro mé uši, když slyším Vilémův hlas a jeho (neohoblovanné) povely. Tak dlouhou dobu jsme čekali na jeho první slova a tak dlouho nás skličovala diagnóza autismu a s tím spojené nezodpovězené otázky, že i teď, témět dva roky po tom, co Vilém začal poprvé mluvit, registruji každé jeho slovo. Když Vilém ve věku tří a půl let začal opakovat první slova, myslela jsem si, že máme vyhráno a že teď už všechno půjde jako na drátkách. Teď už vím, že všechno je jinak a že se Vilém vyvíjí svým způsobem. Źe když něco opakuje, tak to nutně neznamená, že ví, co říká. Věci, které našinec považuje za velmi těžké, mu jdou velmi dobře: pamatuje si dlouhá slova, má fantastický orientační smysl, učí se rychle čísla a písmena... Naopak věci "samozřejmé" mu dělají potíže: pojmenovat se slůvkem "já", zájmena vůbec, jednoduché stolní hry jako člověče nezlob se, reagování na otázku. Zjistili jsme se Scottem, že pokud se Viléma zeptáme a on nereaguje, tak musíme ujasnít otázku. Např. Viléme máš hlad? Ano nebo ne? Načež se většinou ozve: "Ano."

Na první pohled je Vilém typický chlapec: miluje auta, umí je pojmenovat, rád skáče do kaluží, leze po všem a kamarádí se jen s klukama. Na druhý pohled je to dítě, které pomaličku vyvádíme ze svého světa, bojujeme o každé nové slovo a jsme vděční za to, jak dobře to náš "boy" akceptuje.

Výhledové zprávy: doufám, že tento týden k nám tatínek příjde opět na večeři. Tatínek je sluníčko, když k nám příjde, tak se děti rozzáří a my též. Mamince dobíhá rehabilitace kolena a snad jí uleví. A konečně se těšíme na setkání s "Mařánkama", na které já osobně už netrpělivě čekám.

Ještě závěrem: uvědomuji si, že naším přestěhováním můj blog přestává plnit funkci zpráv z daleké ciziny a stává se spíš rodinnou kronikou. Nevím, jak rozsáhlá je má čtenářská obec (odhaduji to na slabých pár tisíc). Pokud touto změnou kurzu někoho zaskočím, tak se omlouvám. Doufám ovšem v literární přizpůsobivost svého čtenářstva a slibuji, že se budu snažit udržet příslušný standard a nesnížím se k popisu snídaní v Lednici (jejíchž bohatost by pouze budila nedůvěru) a k chvále vlastního potomstva (kterou by samotní rodiče pravděpodobně po čase četli s velkou nedůvěrou).

P.S.
Reflections

Mothers of Disabled Children, by Erma Bombeck.

Most women become mothers by accident, some by choice, a few by social pressures and a couple by habit.
This year, nearly 100,000 women will become mothers of handicapped children. Did you ever wonder how these mothers of handicapped children are chosen?
Somehow I visualize God hovering over Earth selecting His instruments for propagation with great care and deliberation. As he observes, He instructs His angels to make notes in a giant ledger.
Armstrong, Beth: son; patron saint, Matthew. Forest, Marjorie: daughter; patron saint, Cecilia.
Rudledge, Carrie: twins; patron saint.. . give her Gerard. He's used to profanity.
Finally, He passes a name to an angel and smiles. Give her a blind child.
The angel is curious. Why this one, God? She's so happy.
Exactly, says God. Could I give a child with a handicap to a mother who does not know laughter? That would be cruel.
But has she patience? asks the angel.
I don't want to her to have too much patience, or she will drown in a sea of self-pity and despair. Once the shock and resentment wear off, she'll handle it.
But, Lord, I don't think she even believes in you.
God smiles. No matter. I can fix that. This one is perfect. She has just enough selfishness.
The angel gasps. Selfishness? Is that a virtue?
God nods. If she can't separate herself from the child occasionally, she'll never survive. Yes, here is a woman whom I will bless with a child less than perfect. She doesn't realize it yet, but she is to be envied. She will never take for granted a spoken word; She will never consider a step ordinary. When her child says 'Momma' for the first time, she will be present at a miracle and know it! When she describes a tree or a sunset to her blind child, she will see it as few people ever see my creations.
I will permit her to see clearly the things I see-ignorance, cruelty, prejudice-and allow her to rise above them. She will never be alone. I will be at her side every minute of every day of her life, because she is doing my work as surely as she is here by my side.
And what about her patron saint? asks the angel, pen poised in midair.
God smiles. A mirror will suffice.
May 11, 1980 - FOREVER, ERMA, By the late Erma Bombeck