Sama, sama?

Ano, a to na čtyři dny. Scott včera spontáně požádal o dovolenou na dnešek a pondělí a rozjel se i s dětmi do rodného Thursa. Už delší dobu neviděl své rodiče, svou malou neteř Charli a Dylana. Protože se musím připravit na soudní proces, který proběhne 16. října, a také mám zítra „babinec“, což je sraz Češek žijících ve Skotsku, tak jsem tentokrát zůstala doma – a jak si to užívám!

Dopoledne jsem zajela za paní na hlídání a zaplatila jí za pátek (musí se platit, i když děti nejdou) a poté jsem doma pomáhala Scottovi balit. Když jsme se všichni mírně zmoženi nakonec usadili v autě – já též, protože jsem jela do Linlithgow na narozeninovou oslavu – tak jsem zjistila, že nemohu najít peněženku. Po dvaceti minutách úporného hledání jsme se Scottem optimisticky usoudili, že musí být někde v domě a vyjeli i tak. Na oslavě, kde jsem byla jediná matka bez dětí, jsem si krásně popovídala a pak jsem šla pěšky do centra Linlithgow. Trošku mi to připomnělo Šlapanice na podzim, maloměstská melancholie, babičky a dědečkové procházející se v poledním slunku s kočárky podél jezera, majestátní hrád, krásný katolický kostel sv. Martina, kde jsem se zastavila a také přilehlý hřbitov s prastarými náhrobními kameny. Bylo kolem druhé hodiny, tedy čas oběda, ale přepadla mne chuť na chipsy, tak jsem jen pokřupovala a kochala se tím mírumilovným městečkem. Autobus, který mne měl zavést spátky do Maddistonu, mě nestál ani penny, protože nefungoval přístroj na vydávání lístků, takže jsem v růžové náladě a plná příjemných dojmů ležérním tempem došla ze zastávky k brance naší zahrádky. Vystřízlivěla jsem ale pohledem na policejního konstábla, který se zrovna snažil strčit nějaký oficiálně vyhlížející lístek do naších dveří. Hned jsem přidala do kroku, ona se zeptal na jméno a prý: „Nepostrádáte něco?“ Abych to zkrátila, ten drsně a zároveň přátelsky vyhlížející muž zákona mi přišel vrátit moji peněženku, kterou nějaký občan našel a odevzdal. Po mobilu, laptopu a digitálním foťáku je to tak už čtvrtá věc, která se nám navrátila během minimálního intervalu po zjištění ztráty.
Teď sedím u počítače a z kuchyně ke mně provonívá vůně vařícího se uzeného kolena (třetího v tomto týdnu), je čas na blog a nějakou tu mozkovou činnost.

Maminka a tatínek u jezera v Linlithgow
My parents by the loch in Linlithgow

Úterní zpráva

Tak zase jeden nabitý den. Především ve znamení večerního kurzu, který byl dnes podruhé. Ve třídě mám 18 kurzistů, většina z nich je připravena se učit, takže také moje příprava tomu odpovídá. Zabrala mi dnes odpoledne před hodinu.

Dnešní dopoledne začalo velmi příjemně. Zavolala totiž konečně žena instalatéra a informovala mne o tom, že její manžel může příjít příští středu. Hned jsme se domluvily a do zpěvu mi z toho bylo ještě další půl hodiny.
Dětem jsem dnes vyjímečně pustila Vašku, Vašíčku (Jak vytrhnout velrybě stoličku), ale dívaly se asi jen do poloviny a pak si začaly spolu hrát, což mne velmi potěšilo. Anna Viléma neustále kontroluje, aby se nedotýkal DVD přehrávače, takže se z obýváku velmi často ozývá: „Viléme, nech to.“
Odpoledne šla Anička na dvě a půl hodiny do školky, kde se jí velmi líbí. Sice je trošku záhadná, když se jí ptám na podrobnosti, např. s kým si hrála a co jedli, ale snad se na toto téma už brzy rozhovoří. Mimochodem, Vilém dnes po probuzení nabyl dojmu, že potřebuje trošku toho lidského tepla a celým svým buclatým tělíčkem se na mne přitiskl a pevně mne objal kolem krku. Setrval tak několik minut a já štěstím málem přestala dýchat.
Večerní kurz dopadl nad míru dobře. Vyučování bylo velmi dynamické, lidé se připravují a jsou víc než ochodni se smát mým veselým poznámkám (o kterých by si Scott velmi rád udělal představu), takže jsem přijela domů rozesmátá. Pak jsem ještě po telefonu mluvila s tátošem a dozvěděla se tak poslední novinky z Vídně. Takže, co si víc ještě přát. A teď na kutě, neboť ráno o půl sedmé mne probudí ono známé: „Mami, Anna musí lulu.!

Po přestávce

Omlouvám se svému čtenářstvu, že jsem tak nemetodicky přerušila svůj blog, ale srpen byl měsíc plný událostí, ke kterým se ještě v průběhu svého internetového deníku vrátím. Tak nejdříve: bude nás pět. Teď právě jako těhulka načínám osmnáctý týden (vždycky si při tom počítání týdnů vzpomenu na komentář maminky mé kamarádky Silke, která říkala: „Za nás se počítalo na měsíce“). Dále: nadále tlumočím u vrchního soudu v Glasgow a také jsem začala učit němčinu pro začátečníky na West Lothian College – jedná se o večerní kurz, jednou týdně. Scott má plno práce se svým projektem, ale zdá se, že se vše ubírá tím správným směrem. Na domě je práce jako na kostele. Teď právě natíráme bílé cihly na cihlově červenou (možná to někomu zní podezřele, ale vypadá to fakt dobře a ne, trpaslíky pod okna sázet nebudeme.) Dětem jsme koupili dřevěný domeček na hraní, který jsme se Scottem v neděli začali sestavovat. Jako vždycky i tentokrát mi nedošlo, že když se něco koupí, ještě to automaticky není k použití a musí se to sestavit. Zažívám tohle trauma, kdykoliv kupujeme něco, na co se člověk dlouho připravuje a těší: počítač, novou skříňku, záclony apod. Vždycky zapomenu na nutnou fázi instalace a tak i v neděli jsem byla zklamaná, že domeček stojí jen z půlky. Ale marná sláva, namořit se musí, než se kompletně sestaví a tak se cvičím v trpělivosti. Děti prospívají, Anna má čím dál jasnější představu o tom, jak se věci mají dělat. Když ji moc rychle cpu do autosedačky či moc razantně zapnu pás, tak mne napomíná: „Opatrně, Anna miminko v břísku.“ Stal se z ní mistr převleku, neustále mění šaty, ve kterých se promenuje po domě a uklání se (Jako Anče z Krkonošských pohádek). Vilém se vyvíjí po svém: rád chodí po zídce, rád si hraje s vodou v umyvadle, rád si čistí zuby, umí zapnout DVD přehravač, když ho odtáhnu od jeho oblíbené a námi nepodporované činnosti, tak zuří, lehá si na zem a doufá v patřičnou odezvu. S Annou na sebe někdy dělají vrčivý zvuk, ale spíš proto, aby navázali komunikaci, než aby se chtěli hádat. Napadá mne asi ještě dalších dvacet věcí, ale musím jít pomoct dolů svému mužíčkovi s nádobím. Snad to nebude trvat dlouho a konečně se k nám dostaví dlouho urgovaný instalatér, aby zapojil myčku!

Anna a její převleky
Anna, Master of quick changes


Závody
Car races