Domov, domov

Po pravdě, ještě raději bych dnešní záznam nadepsala: Kde domov můj, ale nechci ladit strunu melancholickou. Právě jsem poslouchala rozhlasový pořad na BBC 4 o ruských, polských a českých spisovatelích v emigraci. Padala jména jako Brodsky, Nabokov, ale i Škvorecký či Kundera. Literární badatelé rozebírali fakt, že se mnoho spisovatelů po změně politického systému nechtělo vrátit zpět, aby si nezničili své vzpomínky na rodnou hroudu (prý například Brodsky to tak dlouho odkládal, až to nestihl). Diskutovali o tom, že spisovatelům se vlastně ani tak nestýská po konkrétním místě, jako spíše po určitém časovém úseku, určité atmosféře, která ale podléhá milosrdné retuši. A také tvrdili, že si spisovatelé svoji zemi přinesli do ciziny s sebou – ve formě knih.

Nejsem emigrant, co svoji rodnou hroudu neviděl už několik let, ale přesto jsem chápala, o čem je řeč. I já mám svoji „českost“ srovnanou na regálech knihovny. Vyzpívávám se z ní, když učím děti lidovky. A když se chci rozmazlit, tak si upeču kmínový chléb (minulý týden toho rozmazlování bylo hodně, upekla jsem 6 kilových bochníků). Asi je to trošku smíchané a člověk vzpomína na vlast a současně na dětství.

Můžu? Ráda bych uvedla snad ty nejpronikavnější vzpomínky. Laskavý čtenář si z nich nevybere a tudíž pravděpodobně přeskočí, ale pro mě ještě po letech neztratily ani chuť ani rozměr:

Vůně romadůru a chleba s máslem a můj tatínek, který si to celé sype paprikou, zatímco se my všichni díváme na radu Vacátka.
Trubičky se šlehačkou, které se čas od času prodávaly na Náměstí svobody v Brně a které jsem po devadesátém roce už nikde nejedla.
Marek a já, když jsme čekali na tetu Martu, která k nám měla přijet na návštěvu. Už se stmívalo a myslím, že nám někdo řekl, že teta nemůže přijet, ale my jsme přesto stáli u okna obývacího pokoje a vytrvale vyhlíželi.
Babička v modré pletené halence krmící mě tuším koláčkem (byla jsem v postýlce, tak to bude asi pravjem).
Vůně šeříků ze zahrady, zatímco já si u otevřeného okna čtu Filozofskou historii.
Ukolébavka „Hvězdičky dobrou noc“, kterou mám z nějakého důvodu spojenou s babičkou, vlahou letní nocí a brněnským nádražím.

Laskavý čtenáři, vítej zpět. Píše se dvanáctého ledna, mám nadherné tři děti, ohromného manžela a v poslední době se událo následující: V pondělí jsem šla poprvé tlumočit do věznice v Glasgow. Celou cestu mne doprovázel ozbrojený policista zatímco já byla napůl nervozní a napůl překvapená, jak všechno vypadá přesně jako ve filmech. Scott mi celý zážitek velmi záviděl a ptal se: „Co ti nabídli ke kávě, ovesnou kaši?“

Anna přichází s patvary typu: bradec (brada). Nedávno jsem ji pozorovala, když si hrála se svým nádobíčkem. Zrovna něco přiklopila a rezolutně řekla: „ A dáme vykynout!“ Sophie má čím dál tím kulatější tvary, je radost ji pozorovat, a ještě větší ji objímat. Vilém je fyzicky velmi zdatný a svoji sílu demonstruje tak, že si mě přitiskne na hrudníček, zavrátí hlavu a mocně napne paže. Musím říci, že intenzita jeho stisku mi už několikrát doslova vyrazila dech. Pak sevření povolí a spokojeně se na mne usměje s pocitem, jak mne zase jednou ohromil. Kromě toho mu jde velmi hraní s počítačem ve školce. Scottovi (!) ta vyhraněnost dělá starosti. Ještě že se neptá, po kom ten kluk je. To bych mu odpověděla – takhle ve dvě hodiny ráno, když mu přibouchávám firemní laptop.

A je leden

Tak jsme poprvé slavili svátky sami jako petičlenná jednotka. Už v předstihu musím říci, že dopadly nádherně a že jsme je velmi intenzivně prožili.

Vánoce jsme pojali britsko-česky a tudíž jsme na štědrý den pojedli rybí polévku s smaženého lososa a dvacátéhé pátého ráno jsme pod stromečkem našli dárky nadělené Santa Clausem. Dětem Santa také u postelí zavěsil ozdobné punčochy naplněné sladinami a drobnými hračkami. Měsíc před Vánocemi jsme začali zpívat koledy a četli si knížku o narození Ježíše, dokonce máme i puzzle o Ježíškovi a tak nám snad ten duchovní aspekt Vánoc z příprav nevymizel. I když Santa Claus je komerční artikl, myslím si, že v rozumné míře udělá dětem velkou radost. Jeden děda mráz dokonce přišel asi týden před Vánoci k nám do domu, přinesl dětem sladkosti a jeho pomocník vybíral na charitu. Když Santa Claus/soused vstoupil do našeho obývacího pokoje, aby se podíval na vánoční stromeček, tak ho nezaujal ani tak stromek, jako naše (obrovská) televize. Obrátil se na Scotta se slovy: „Vidím, že tatínek má krásnou televizi.“, a potěšený pán domu odvětil: „Byl jsi ke mně Santo minulý rok velmi hodný“.

Santa Claus projížděl okolními vesnicemi asi tři dny a zastavoval všude, kde měli děti. Čtvrtý den ráno jsem si všimla, že naše sousedka přes dva domy věšela barevné prádlo – mimo jiné i červeno-bílý obleček s čepičkou.

Annina školka pořádala velké množství předvánočních aktivit. Postupně jsem se tak zůčastnila besídky, na které děti zpívali vánoční koledy, dále hrané scénky o narození Ježíška (Anna měla na hlavě čepici a byla jedním z pastýřů) a také minikoncertu francouzských písní. Naše Anče se totiž učí jednou týdně francouzsky. Bohužel je to z jejího pohledu pouhá lapálie, o které se ani nemá cenu zmiňovat, a tak když se jí na francoužštinu zeptám, odpovídá velmi neurčitě. Pouze jednou se Scottovi podařilo ji nachytat. To když vstoupil do jejího pokoje a pozdravil „bon jour“ a Anna automaticky odpověděla totéž. Myslím, že ji to pak dodatečně hnětlo.

Silvestr byl – alespoň co se jídla týče – velmi český a když jsem si v polovině přípravy šunkových rolek s křenovou šlehačkou nalila sklenku martini, cítila jsem se jako moje maminka. Tak jako ona jsem toužila servírovat krmi co nejrozmanitější, talíře co nejopulentnější, ozdobu co nejefektnější a do práce jsem tak jako ona co to jen šlo zapojila svoji dceru. Anna je žuchlička, takže mi při přípravách šla hlava kolem, ale potírala a sypala tyčinky, míchala česnekovou pomazánku, pomáhala zadělávat těsto na chleba a vmíchala křen do šlehačky. Přišla mi to tak důvěrná situace, že jsem na maminku moc intenzivně myslela. Přitom se mi vybavila momentka z poslední doby, když tu maminka v listopadu byla na návštěvě. Tehdy mi půjčila jedno odpoledne svůj kabát (jak už to tak bývá). Jela jsem myslím sama nakoupit a když jsem před autem hledala klíče, tak jsem sáhla do té nesprávné kapsy a našla maminčinu klasiku: mince (maminka ráda, když jí to v kapse chřestí) a také podrobný nákupní seznam pro babičku.

Ještě pár perliček na závěr:
Na předvánoční nákup se vydala celá naše rodina. Ve velikém supermarktu jsme se ale se Scottem rozdělili: já šla nakoupit dárky pro skotskou rodinu, on zase jídlo na svátky. Když jsme se po půl hodině znovu setkali, měla jsem téměř všech jedenáct dárků. Scottův vozík obsahoval 300 gramů parmské šunky, tři kusy hovězího na steak a parmezán. Na můj překvapený pohled reagoval : „Já jsem myslel na nás dva“.

Vilém přes prázdniny mírně zvlčil a tak když mu něco povídám a on to nechce slyšet, řekne: „pa pá“. Což mu do jisté míry tolerujeme, protože stále mluví jen tehdy, když je to opravdu nezbytné. Má nádherný župan, který nosí ležerně rozhalený na hrudi a dělá, že neslyší, když mu říkáme, jaký je to fešák.

Sophie má další slovo. Říká teď „daddy, pap, ta (děkuji)“ a začíná se s Vilémem přetahovat o hračky.

Annička povídá a povídá. Proto jsme jí dnes se Scottem u večeře nechali deklamovat a přitom se soustředili na naši konverzaci. Jen částečně k nám doléhalo její: „Maminko a tatínku! Maminko a tatínku! Maminko a tatínku!“ až nás omráčila jasným a zvonivým: „Pánové!“



Náš vánoční stromeček / Our christmas tree







Výlet do krajinné oblasti Beecraig / Beecraig country park