My jsme hráli na cimbáli…

Totiž ani ne tak na cimbáli jako na piáno. A to sice já, dobrák máma. Ve školce totiž zrovna probírají hudební nástroje a paní učitelka Mrs Bryce se obrátila na rodiče, zda někdo na něco nehraje. Přislíbila jsem hru na klavír. Když jsem to doma pyšně Scottovi vyprávěla, tak se opatrně zeptal, zda si to trošku zopakuji, což mne zarazilo. Konec konců je to jen 15 let, co jsem přestala chodit do LŠU. Po večerech jsem začala pilovat svůj repertoár: stupnici a akordy Cdur, Entertainer od Joplina (hlavní melodie z filmu Podraz), dvě britské dětské písně a Turecký pochod od Mozarta. Posledních deset dnů naše večery vypadaly tak, že jsme v osm hodin večer odveleli děti do postele, pak jsme uklidili a v devět hodin si Scott se sklenkou vína sedl ke scifi, zatím co já jsem v duchu kulturně-vzdělavací tradice pradědečka Jarolíma instalovala elektrické piano a pilovala svůj repertoár za účelem co nejkvalitnější hudební nabídky.

V úterý odpoledne jsem se s notami v podpaží - a dost nervózní - dostavila do školky. To jsem ještě nevěděla, ž e dětské publikum je fantastické a velmi velkorysé. Můj přednes se jím moc líbil. Pozorně poslouchaly, když jsem jím vysvětlovala, jak nejdřív hraji pravou rukou a pak k tomu přidám levou. Navíc jsem přidala i jednu českou píseň: Skákal pes. Anna si stoupla k pianu a zpívala se mnou, byla velmi spokojená, že je středem společnosti. Až doma si mi postěžovala, že vlastně Skákal pes vůbec zpívat nechtěla, že by raději bývala zazpívala „Princezna, princezna, princ, princezna“ (její vlastní provenience).

Když jsem dohrála, tak jsem se dětí zeptala, zda mají nějakou otázku. Okamžitě vystřelilo deset rukou, což mne velmi překvapilo. Přítomné paní učitelky už méně. „Tak, copak by ses chtěla zeptat, Cleo?“, zeptala se Mrs Bailie. Statná pihovatá holčička s překvapivě drsným hlasem se nadechla a řekla „Mě se líbila ta pravá ruka.“. Vzala jsem to jako pobídku k tomu, abych vysvětlila, jak pravá ruka většinou nese melodii skladby. „A co jsi se chtěl zeptat ty, Allane?“, pobídla opět Mrs Bailie. Allan se na mne vážně podíval a řekl: „Mě se zase líbila ta levá ruka.“ Kolem něho se neslo uznalé pokyvování hlavou. „Máte ještě nějakou otázku?“, zkusila jsem na závěr. Opět do vzduchu vzlétlo deset rukou. „Tak děti, myslím, že paní Sinclair moc poděkujeme za to, že byla tak hodna a přišla nám zahrát.“, zakončila to Mrs Bryce, načež následoval obrovský potlesk.

Na domácí frontě je teď neustále živo a proto také moje zápisky v blogu řídnou. Také se hodně událo. Například máme novou paní sousedku, která se přistěhovala z Doveru. Ráda vypráví své zážitky z armády a tak jsem v sobotu ráno, když jsem spěchala s úklidem, vystrčila na dvorek Scotta, aby tentokrát konverzoval on. Z kuchyně jsem na půl ucha poslouchala známé příběhy, a když jsem vyšla ven, zrovna jsem zaslechla konec: „… a ta Američanka na mne volala, ať pohnu a já jsem jí na to říkala, že se nepřerazím. Jsem Britka a my Briti nepanikaříme.“ Zahlédla jsem, jak Scottovi uniklo neznatelné pousmání.

Děti nám dělají obrovskou radost. Vilém začal mluvit. Předminulé pondělí najednou po mně zopakoval 15 slov. Sophie má šestý smysl co se týče jídla a když začnu rozbalovat nějakou sladkost, hned volá: „ta-dy, ta-dy“. Když jí krmím a nejde to dostatečně rychle, pohazuje hlavou a říká: „No!“ Anna mne dnes večer překvapila. Nejdřív nechtěla sníst večeři a pak se do ní dala jen pod podmínkou, že jí řeknu pohádku o holčičce, co nechtěla večeřet (a lhala své mamince). Když jsem se dostala k tomu, jak si holčička vymýšlela, řekla Anna: „To jí není hodno.“ V postýlce mi povídala pohádku o Jeníčkovi a Mařence smíchanou se Šípkovou Růženkou. Protože neumí říct „čarodějnice“ (plete si to s čertem), tak říká „nehodná baba“.

Byla svatba veliká

Prohlížím si svatební fotografie z našeho aparátu, na níchž září šťastná nevěsta a pyšný ženich. Snažím si vybavit podrobnosti Markova a Claudiina svatebního dne, ale převládá u mne hlavně vjem, že to byl den napěchovaný štěstím.


V sobotu ráno jsme se se Scottem probudili velmi brzy. Museli jsme se přichystat na matriku, kde se měl odehrát civilní sňatek. Scott šel totiž Markovi za svědka. Vzdor (moji) nervozitě, abychom tam dorazili v pořádku, jsme po cestě oba vnímali krásu sobotního rána a fakt, že ani jeden z nás netlačí kočárek. Když jsme dorazili, kývala na nás už zvesela Claudie a její sestra Michi a švagr Wofli (s kterými jsme se seznámili v předvečer svatby). Claudie byla nádherná, měla moc hezký kostýmek a s chutí zapózovala.


Potom přišel Marek a po chvíli celý obřad začal. Byl krátký a mně se na jazyk dere: „jako z Romea a Julie“, i když ti se nikdy před oltář nedostali. Jak to vyjádřit, aby to neznělo pompézně, uměle, strojeně: byl to soukromý, vřelý, veselý a zároveň hluboký příslib dvou lidí, kteří se velice milují.


Svatební obřad v kostele byl přenádherný. Claudie v šatech slonové kosti, Marek ve fraku a cylindru. Dostálo se všem tradicím: družička (naše Anna) s květinami ve vlasech, veselá Claudie házející kytici z terasy kostela, svatební polibek, později v restauraci polévka s játrovými knedlíčky, rozbíjení talíře, první tanec ženicha a nevěsty… Kromě těchto úhelných kamenů byla celá svatba protkána nádhernými nápady: mně se například líbilo hromadné pouštění červených balónů z terasy kostela. Každý balón nesl přání pro nevěstu a ženicha od jednotlivých svatebčanů napsané na korespondenčním lístku. Dojemný byl krátký film s fotkami Marka a Claudie v doprovodu jemné hudby, který vytvořili a promítali Michi a Wolfi . I jejích hry měly veliký úspěch, protože byly vtipné a měly švih.


To, že je můj bratr ženatý, mi připadne jako ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Snad je to tím, že našel někoho, kdo tak harmonuje s naší rodinou. Odjezd domů do Skotska byl pro nás tentokrát hodně těžký, ale v duchu se často vracíme k tomu velkému dnu, kdy se naše rodina rozrostla o jednu báječnou slečnu/paní.
A na závěr pár fotoček:

Zpečetění na matrice
Registrar



Házení kytice
Who is next?



Beze slov



Dva v kiltu
Two in kilt



Dorost
Offspring



P.S.1
Scottův projev (best man’s speech)

It is traditional in Great Britain that the best man has a speech. I will say it in English and my lovely wife will interpret.

I first met Marek when I came over to Vienna to live with Katerina and her family. I soon realized what a generous, caring and intelligent guy Marek is and I thought that I actually got two for the price of one.

Marek and I did a lot of things together: going to the gym, weight lifting, boxing, skiing, going for the “occasional” drink and generally having a lot of fun together. That’s why I was a bit surprised that I’m not coming to Rome (note: honeymoon). But I guess he has lots of fun with Claudia too now.

I think that we all can see that Marek and Claudia make a great pair since they understand each other so well and they want the best for each other.

So please raise your glasses and wish Claudia and Marek a long and happy marriage!


P.S.2
Můj článek o Markovi, který vyšel ve svatebních novinách a ve kterém si rakouský šotek zadováděl. Jelikož byl text téměř nesrozumitelný, uvádím ho ještě jednou.


Já na bráchu ping hej, já na sestru pong


U příležitosti bratrovi svatby bych mu ráda v upomínku načrtla jeho vlastní portrét. Není to však lehká úloha, když se jedná o někoho, koho mám tak strašně ráda a tolik jsem s ním prožila. Chci si dát moc záležet a snad se mi podaří nastínit, kolik pro mne Marek znamená.


Všichni Marka známe a tak je prvotní charakteristika lehká. Marek je šarmér , rád je duší společnosti a vyniká v rétorice. Je také velmi chytrý – pamatuji si, jak jsem doslova zírala na jeho skripta z matematiky a v duchu jsem si z hlavy sundávala pomyslný klobouk. Je také realista nad realisty, který dokáže výborně poradit. Ještě teď cítím atmosféru pohody, která zavládla v obývacím pokoji ve Vídni, když jsem s našimi probrala můj další směr studií a došli jsme k velmi uspokojivému závěru. V tomto rozpoložení jsme přivítali Marka, který právě přišel ze školy. Nesouhlasil s mým rozhodnutím a pádně nám vysvětlil proč. Dodnes jsem mu vděčná za to, že ze mne není skoro - odborník na politické vědy a že jsem díky znalosti angličtiny tam, kde jsem.


To všechno jsou dostatečné důvod pro můj obdiv k němu. Já však pokračuji dále, přímo k Markovu jádru, které je tvořeno ryzí věrností, tou poctivou, starosvětskou, na kterou se dá stoprocentně spolehnout. A můžu říct, že je to úžasný pocit – mít za bratra někoho, kdo se snaží vysvětlit případné koniny své sestry a ještě z nich vytvoří přednost.
Napadají mne další krásné vlastností, které bych neměla opominout, ale vsadím se Marku, že až se ve čtení dostaneš až sem, že se sám sebe zeptáš: „A kdy už přijde Maďarsko?“ Tak sem s ním!
Bylo nám tuším 24 a 25, rodiče nám půjčili auto a nějaký ten peníz a my si s Markem zajeli na pár dnů do Budapešti. Bylo to náš první veliký samostatný výlet za hranice. Rozhodli jsme si nic neodepírat a tak hned za hranicemi jsme zapadli do první Cukraszda a oddali se lukulským hodům. V následujících dvou dnech jsme brouzdali Budapeští: navštívili jsme lázně v hotelu Gellert, nakoupili klobásky v budapešťské tržnici, prošli jsme se areálem hradu a také po známé Vaci Utca. Nechali jsme se inspirovat průvodcem nejen, co se týče památek, ale i restaurací a cukráren – a byla to tak zdařilá kombinace, že na celý výlet vzpomínáme dodnes.


Celé naše mládí jsme dělali věci dohromady. Namátkou z těch, které mě utkvěly nejvíce: tábory, každodenní nervy drásající cesta do školy (kdy se Marek vlekl a já za žádnou cenu nechtěla přijít pozdě), víkendové lyžařské kurzy za Brnem, kdy jsme seděli na bobku v uličce vlaku a zpívali s oddílem: My jsme banda tuláků, jezdíme jen v hytláku… A ještě: společný duet na housle a klavír, folklorní tanec ve Valášku, step, víkendy a prázdniny na chatě, každodenní hovory do noci, když už jsme oba studovali ve Vídni.



Teď je Marek ve Vídni a já ve Skotsku. Přesto vím, že se na něj mohu nadále spolehnout a kromě přátelských invektiv v duchu rodinné tradice se mi od něj dostane podpory, pochopení a zcela očividné zaujatosti v můj prospěch. No uznejte, nemám já štěstí?