Narozeninová oslava

Konec perného týdne jsme zakončili na narozeninové oslavě dvou Anniných kamarádů – Dylana a Murrayho. Téma: piráti. Celé to organizovaly obě maminky, jež spojenými silami zaplatily dvě hodiny v dětské herně, které se anglicky říká „softplay“. Je to zde běžný způsob oslavy. Taková zařízení mají většinou i kuchyňku, kde se dají naservírovat typické pochutiny britské narozeninové párty: grilované párečky, bombony marshmallows namočené v čokoládě, hrozny, brambůrky a narozeninový dort, který vypadá pokaždé jinak, ale chutná vždy stejně (mimochodem, tuhle definici jsem si vypůjčila, ale je velmi trefná). Dort je vpodstatě piškot s dvoucetimetrovou cukrovou polevou a cukrovou náplní uvnitř. Anna byla v pirátském, Vilém snesl pouze černý knírek, ostatní ze sebe strhl, Sophie měla na hlavě šátek.

Teď už je po všem, všichni tři spí hlubokým spánkem, já poslouchám oldies a s pocitem dobře vykonané práce relaxuju u počítače (a kdybychom doma měli bílé víno, byla by to fakt fantazie). Čekám na Scotta, který se má vrátit ze služební cesty v Londýně. Už to sice slyšel po telefonu, ale přesto poreferuji znovu o rodinných miniúspěších: Anna se ve školce cítí jako ryba ve vodě, Vilém dnes ráno doslova utíkal do školky a po skončení mi „teta“ řekla, že je velmi chytrý (tolik k mým obavám, že mi ho vrátí zpět se slovy: „přijďte za rok“).

Tak končím, jdu ohřívat večeři.

P.S. Když jsem dnes ukládala Viléma, díval se mi upřeně do očí a tak jsem neodolala mateřské otázce: „Miluješ mne, Viléme?“ Anna, která se u zrcadla zkoušela korále, krátce odpověděla: „Ne.“

Milá maminko, milý tatínku

Místo dopisních holubů mezi námi létají esemesky, ale v těch se jen velmi těžko telegrafickým stylem vyjadřuje, co je u nás nového. Mrzí mne, že jste takovou dálku ode mne, ale nejde jinak a tak alespoň odpovím na poslední textovou zprávu zápisem v blogu.

Anna šla předevčírem poprvé do předškoly, kde už se budou připravovat na školu. Těšila se na svoji uniformu, měla ve vlasech růžového motýlka a růžové třpytivé sponky („podívej, kamínky!“). Ten den byla dopoledne poprvé v plavání, tak jsem se bála, aby toho na ni nebylo moc. Nebylo, je to dobrý voják. Celý den si užila, jen pak kolem sedmé hodiny usla na křesle v obýváku a Scott ji opatrně přenášel do postele.

Vilém šel dnes do „mini-tělocviku“, což je tělocvična z třemi opičími dráhami pro menší děti. Děti nejen že se musí naučit zvládat přelézání, podlézání, plazení atd., ale také musí poslouchat píšťalku a držet se své skupiny. Už jsme byli v tělocviku před prázdninymi, ale pouze třikrát a tak jsem byla zvědavá, jak nám to dnes půjde (a to „nám“ myslím doslova, protože je to i o mateřské výdrži!). Tělesná stránka mu problémy nedělala, jedna z cvičitelek po úvodní minutě podotkla: „Pro tebe je to moc lehké, viď Viléme“. Vilém skákal, podlézal apod. s nadšením a netrpělivě podupával, když se holčička před námi bála. Ovšem na druhou stranu ignoroval píšťalku, chtěl se vracet k oblíbeným částem opičí dráhy, předbíhal... Musela jsem si ho vzít několikrát stranou a vysvětlit mu, že musí poslouchat. Moc plakal („To jsou bolesti vývoje“, říká takovým situacím Scott). Zvládli jsme to, teď už jsme všichni doma, děti dole sledují krtka, zatímco já dopisuji tento zápis.

Sophie už dostává tři denní dávky pevné stravy, má ráda hlavně zeleninu, sladké ovoce jí moc nechutná. Na hlavě se jí už rysuje blonďatý ježek a se svými zlatými naušnicemi a kulatými formami nadále vypadá jako žena velkoobchodníka Bajzy.

Tolik pro dnešek. Musím dolů k dětem. Líbám na dálku.

the nursery girl

Beecraig

Probudili jsme se do slunečného rána a tak bylo rozhodnuto o náplni dnešního dne: půjdeme na houby. Jeli jsme do přírodní rezervace Beecriag, kde máme svůj tajný klouzkový ráj. Sice jsme naplnili pouze ¾ tašky (klouzky a opěnky lipůvky – perly kuchyně), ale na výbornou polévku to stačilo. Kromě toho jsme si udělali piknik na dětském hřišti.

Připojuji pár fotek. Tu první teď máme také jako šetřič obrazovky. Scott se domnívá, že mne bude motivovat k práci na překladu.

Británie je Británie je Británie

Je načase dopsat další díl blogu. Zážitky se mi překotně řadí v hlavě a pak velké procento během denního zhonu pozapomínám. Zůstavají jen ty nejsilnější.

Když jsme přijeli po dovolené zpět do Británie, věděla jsem hned, že nejsem na kontinentě. Parkovací automat měl u otvoru na mince vzkaz od poučeného uživatele, který zněl asi takto: „Nejdřív jsem hodil do otvoru první minci, počkal jsem asi dvě vteřiny, než dopadla a teprve pak jsem hodil další. Fungovalo to.“
U novinového stánku na letišti jsem si přečetla typicky šokující titulky: „Naše nemocnice zabíjejí!“ Cestou vlakem jsme – už velmi, velmi umoření – zjistili, že náš lístek platil pouze na vlak, který jel o hodinu dříve. Průvodčí trval na zaplacení nové jízdenky v hodnotě 120 liber. Já měla v očích slzy a Scott říkal: „Ale to není fér, na to nás nikdo neupozornil.“ Když se průvodčí na pár minut taktně vzdálil, aby „si věc promyslel“ a já zmateně Scottovi popisovala, jak jsem lístek rezervovala, reagoval rázně: „Tak počkej, věděla jsi, že lístek platí jen na ten jeden vlak a nebo ne? Přece mu nebudu lhát.“

Když jsme dorazili na nádraží v Polmontu a jeli taxíkem domů, těšili jsme se ze štastného návratu domů (ten lístek nám nakonec prominuli: „Když máte ty tři děti...“). Půl hodiny po návratu domů se venku v temnu ozvalo bouchání. Neznámý muž za dveřmi se ptal: „Nechybí vám zavazadlo?“ Ukázalo se, že jsme při nakládání zavazadel do taxíku zapomněli jednu ze dvou tašek na chodníku. Ten dobrý muž nás viděl a jelikož byl také taxikář, zjistil si naši adresu a zavazadlo nám přivezl. Když mu Scott (rozvážně) nabízel nálezné, tak je velmi rázně odmítl.
Ještě k rodinným událostem. V úterý na jihu Skotska začínala škola. Dívala jsem se s mírnou nostalgií na první spadané listy před naším chodníkem, na holčičky v bílých podkolenkách a uniformních šatech a na chlapce se svetry se žluto-černým emblemem, jak jdou do školy. Základní škola je od nás co by kamenem dohodil a tak každé ráno slyším zvonění a přes den vidím z obýváku na děti hrající si na školním dvoře (většinou v krátkých rukávech, jen v zimně mají svetr). Anna začne chodit do školky přístí úterý, ve skříni už má nachystaný svetr a tričko s emblemem. Hrozně se těší. Také Vilém začal novou etapu - předškolku. Každý mi tvrdí, jak ho to velice posune. Zatím mi připadne, že se hlavně důmyslněji pere. Využívá své tvrdé hlavy a když mu někdo neznalý poměrů chytne obě ruce, aby mu zabránil v násilnostech, tak ho nemilosrdně udeří čelem do hlavy. Tady ve Skotsku se tomu říká Glasgowský polibek.

Anna mě dnes potěšila snůškou nových českých tvarů. Zaprvé mi ve vyhrocených situacích vyhrožuje: „Já si tě vezmu za ženu!“ To má asi z pohádky o Bajajovi. Houpala se dnes odpoledne na zahrádce a sklouzl jí sandál. Anna na to věcně: „Střevíček spadl a je mrtvý“. Viléma povzbuzovala na houpačce „Come on, William, you can do it!“ a večer mi vysvětlovala, že je „dceruška, Annuška, princezna“.

Scott byl na víkend v Norsku, šplhal se na ledovec. Tak připojuji fotku. Vzhledem k tomu, že utratil celé jmění, sám dobrovolně přistoupil na myšlenku doma připravených svačin. Jeho dobrý kamarád Richard, který na ten ledovec lezl s ním, mu posílal mail a do dovětku napsal, nemám kredit na mobilu, musím šetřit, tak posílám mail. Jejích třetí kamarád James, který to vše organizoval (zcela sám, neboť Scott a Richard si chtěli odpustit organizační starosti) musí asi taky šetřit, protože Scottovi ještě dluží peníze za letenku a vesele tento fakt ignoruje. Scottovi to nevadí, protože sám dluží peníze Richardovi a tak čeká na Jamese, až jako první otevře kruh splátek. Richard, když volá, zní na telefonu velmi tiše a já si představuji, že jeho dominantní manželka mu přitom drtí palce u nohy.
Na zahrádce mám teď krásné modré astry jménem Victoria, které krásně ladí s právě kvetoucími levandulovými keříky. Jen je musím chránit před Vilémem, který jejich krásu ještě zcela ignoruje a nadále používá tohoto pásu zahrady jako zkratku k plotu.

Norway: Scott, Richard, James