Konečně ticho

Celý minulý týden a celou neděli pracoval Scott velmi intenzivně na svém projektu. Intenzivně – tj. pravidelně do dvou hodin do rána. V reálu to znamenalo, že večery (po společné večeři) a také neděli jsem trávila sama, či sama s dětmi, zatímco Scott byl zavřený v ložnici u počítače. Scott zcela jasně ví, co dělá, protože byl v celoroční klasifikaci celé odbočky, která probíhala dnes a je přísně tajná, zařazen na první místo. Přesto jsem ráda, že tento pracovní maraton zítřkem skončí, pak ještě tři dny, kdy Scott bude v Londýně a v pátek večer se vrátíme k naší pravidelné večerní skleničce vermutu a pohodové konverzaci.

Dnešek byl pro mě náročný, protože všechny děti měly přebytek energie, ale teď už je mi fajn. Scott je v pět hodin převzal s tím, že mám dělat, co se mi zlíbí, nejlépe mimo dům, abych se odreagovala. Rychle jsem si tedy nasadila kulicha, botasky a vyrazila si zaběhat. Ještě, než jsem odešla, stihla jsem zaregistrovat Sophii, jak píše po stěně a Scotta, který vyrazil z kuchyně jako puma a posadil ji na „pauzu“, tj. na první schodek, kde si Sophie odsedí jednu trestnou minutu. Scott během mých příprav na běh také pravděpodobně zavelel k úklidu, protože kolem mě v předsíni prošla houpavým krokem Anna s kuchařskou knihou na hlavě.

Sotva jsem po návratu vstoupila do dveří, vítala mne Sophie bouřlivým „Ahói“, na které jsem reagovala jen opatrně, protože mám velké plány na tento večer – nějakou tu koupel v nerozumu, jak by řekla maminka. Nejdřív budu tlumočit, pak si přečtu módní časopis, na který sedá prach, pak si udělám kávu, ukrojím buchtu a pustím si moje oblíbené dvd: Taková normální rodinka. Scottův večer je také naplánován, po společné večeři (kterou právě uvařil) spolu uložíme děti a pak opět zapne počítač.

Teď, teď spí!

Poslední skotský podzim

A opět je tu říjen. Pamatuji si, jak jsem před rokem opěvovala romantický podzim, načež mi babička Anička hezky po skepticku říkala do telefonu, jak mne lituje, že máme tolik listí před domem! Tento rok máme listí opět dost, ale protože vane silný vítr, tak se listí ve vírech pohybuje po chodníku a usazuje o kus dál.

Na zahradě se nám tyčí veliká cedule s nápisem NA PRODEJ. Chceme totiž prodat dům a přestěhovat se do Vídně. Přes tři roky strávené ve Skotsku byly a jsou nádherné, ovšem nic z našeho pohledu nevynahradí absenci širší rodinné základny. Scottovi rodiče jsou od nás 440 km daleko a tak nám všem chybí pravidelný kontakt s rodinou.

Po delším přemýšlení jsme se proto rozhodli pro odchod do Vídně. Scott včera zpíval jednu ze dvou skotských písní svého repertoáru, Loch Lomond, a přitom předstíral, že mu teče slza po tváři. Přesto je to ale on, kdo celé rozhodnutí „posvětil“, protože sám chápe důležitost toho, aby děti vyrůstaly v lůně rodiny a kromě toho se až dětinsky těší na biliár s tatínkem a Markem, na maminčinu dobrou kuchyni, na hrátky s Julinkou, na Vídeňské kavárny a další evropské zpovykanosti.

Další novinky v krátkosti:

Vilém začal chodit do školky, je sám na sebe pyšný a velmi rychle se učí. Začal zpívat – a to čistě, což mu Scott závidí.

Anna umí krásně slabikovat a začala psát. Její první věta (ze včerejška) zněla: Anna es a star.

Sophie vzhlíží k Vilémovu skokanskému umění a tak teď napůl skáče a napůl slézá z ušáku. Po Vilémově vzoru se přestává domáhat, ale jen vezme židli a posune ji k ledničce. Když ji přistihneme při něčem zakázaném (nahýbá si z láhve se sirupem, maluje na zeď atd.), tak reaguje pobouřeným „Óóóó“.

Vilém v uniformě



Óó!



Anna v Thurso - říjnové prázdniny

Julia

V sobotu 4.10. mne kolem druhé hodiny ranní probudil mobilní telefon na nočním stolku. Neležel tam náhodnou, celá rodina totiž už téměř dva týdny očekávala příchod jedné slečny. Konečně jsme se dočkali! Pyšný otec mi zavolal a sdělil: „Tak jseš teta Kateřina“.

První popis jsem se dozvěděla od (pra)babičky Aničky, která se s rodiči jela na Julii v neděli podívat : „Je krásná jako jabloňový kvítek.“ Maminka a tatínek pak dodali: „Má bradu po Markovi a je nádherná“.

Claudiiina sestra dala Julinčiny fotky na internet a tak jsme se i my ve Skotsku mohli kochat. O to víc se nám stýskalo, když jsme viděli Markovo a Claudiino štěstí a nemohli je s nimi sdílet.

Teď už je Julince šestnáct dnů, krásně jí, v kavárně už byla nesčetněkrát, jen s tím spánkem v noci to prý ještě není úplně ustálené. To je ale jen otázka času.

Na dokreslení té krásy pár fotek




Śťastní rodiče



P.S. Teď se ukazuje prozíravost strýce Pavla (a milovníka Jirotkova „Saturnina“), který, když se dozvěděl, že se mám jmenovat Kateřina, mé mamince prý řekl: „A to myslíš vážně?“ Doufám, že veškerá jmenná podobnost je čistě náhodná!