Svatý kopeček, Schlosshof, Alte Donau

Dnes přicházím se směsicí obrázků. První várka, z výletu na Svatý kopeček u Mikulova, je stará tři týdny (tedy z víkendu před naším výletem na Schneeberg). Další porce fotek pochází z minulého víkendu, kdy se naše Anna, jakožto elév, zúčastnila svých prvních gymnastických závodů. Tentýž víkend jsme si udělali odpolední výlet do největšího rakouského venkovského zámku zvaného Schlosshof. Tento bývalý císařský palác mne ohromil především svými nádhernými zahradami. Miluji záhonky a parky všeho druhu. Už v Maddistonu jsem si předplatila hortikulturní časopis „Home and Garden“. Když jsem se celé své sbírky při stěhování ze Skotska zbavovala, inzerovala jsem na fóru Falkirských recyklovačů (Kde se daly sehnat či naopak udat věci, pro které už neměl majitel potřebu. Hlavní zásadou bylo, že se vše nabízí zadarmo). Pán, který si pro časopisy přišel, je němě, beze slova díků převzal a zmizel do tmy. Neměla jsem mu to za zlé. Dokázala jsem si představit, jak už chtěl být doma ve své kuchyni, u kouřícího šálku čaje a s představou tichého potěšení z číchsi krásných zahrad.

Poslední série fotek je z dnešní procházky kolem Starého Dunaje. Vodní břehy osiřely. Restaurace Birner, která je proslavená svou výbornou kuchyní a tím, že číšníci v letních měsících nosí jídlo z lokálu přes silnici do zahradní restaurace u vody, byla zavřená. Urazili jsme svoji tradiční kolovou trasu, na půli cesty jsme se stavili u MacDonalda na čaj a doughnut, a na zpáteční cestě jsem především já se zalíbením míjela staré, mírně zpuchřelé ploty a postarší budovy, které mne přenášely do časů před třiceti lety. Dnešní doba malebnosti tolik nepřeje.

Svatý kopeček

Při pohledu na kraj mne napadlo: "Kde domov můj..."

Mikulov z výšky

Kostel sv. Šebestiána

Byli jsme myslím všichni moc šťastní

Schlosshof

Pohled ze vstupní strany

zahrady byly nádherné

Nejdřív jsme fotili děti

... a pak děti nás

zámecká oranžérie se zahradou laděnou do modra

Anna na závodech

Alte Donau

Opuštěná restaurace Birner

Podzimní barvy

Anna se dělí se Sophií o oříšky

Okolí Starého Dunaje je malebné

mám ráda patinu starších domů

Schneeberg

Tak jako někteří s nadšením listují prospekty s nábytkem a plánují svůj životní prostor, tak já o sobotních ránech, s kávou v ruce, listuji brožurkou Card Niederösterreich. Je to seznam míst, kam se dá vyrazit (zadarmo), jste-li majitelem či majitelkou Karty Dolnorakouska. Karta je k dostání v každé trafice za čtyřicet pět euro na rok, a po zakoupení se už jen stačí oddávat plánování, kam ve volný den s rodinou na výlet. Minulou neděli u nás doma padlo rozhodnutí, že se podíváme na nejvyšší horu Dolnorakouska (1800 m.n.m.), Schneeberg.

Do vesnice Puchberg am Schneeberg, která leží na úpatí hory, je to z Vídně jen hodinu. Na vrchol jede do konce října zubačka zvaná Salamanderbahn a jízda trvá padesát minut. Posadili jsme se strategicky za proskleným okýnkem kabiny řidiče, takže Vilém mohl nejen obdivovat veškerá hejblátka, ale i strmý svah, po kterém jsme se šinuly nahoru. Při nástupu bylo počasí typicky říjnové, trochu pošmourné, nahoře u vrcholu nás přivítala sněhová vánice (jak je vidět i z fotek).

Protože cesta k vrcholku trvala téměř hodinu, hráli jsme rodinné hry – přičemž nejvynalézavější byl náš tatínek. A tak jsme na Scottův popud hráli řadu hlučnějších i méně hlučných her. Při poslední vždy jeden člen rodiny musel němě předvádět zvíře a zbytek skupinky hádal, o kterého živočicha se jedná. Postupně jsem si všimla, že s námi hrají i další cestující, kteří chtě nechtě sledovali průběh hry a snažili se uhodnout i Sofiiny neuhodnutelné kreace. Když jsme prošli všechna „lehká“ zvířata jako kočka, pes, had, kůň apod., začala vyšší liga. Houpavě jsem pohybovala rukama a nohama jako sudokopytník a usilovně jsem přežvykovala. Nikdo hádanku nerozluštil a všichni se dali poddat. „No přece velbloud!“, povídám. „Aha, tak to sis měla uplivnout.“, odpověděl vyčítavě Scott.

Nahoře nás přivítal ostrý vítr a úder sněhu do obličeje. Čas od času nebylo vidět na krok, tudíž jsme na úvod postavili sněhuláka. Když vítr trochu polevil, vydali jsme se k malému kostelíku postavenému v roce 1901 císařem Františkem Josefem na památku císařovny Sissi .

Po cestě dolů jsem si vzpomněla na film Anděl na horách, protože sněhová vánice zasypala koleje a tak všichni cestující půl hodiny seděli ve vagónech, za jejichž okny se čerti ženili, a údržbáři zatím pracovali na odklízení závějí. Zkrátka celý výlet byl na říjen nezvyklý zážitek.

Ještě na okraj: Anna dostala z provozních důvodů mobilní telefon. Do telefonu se loučí slovy: „I love you, end of call.“ (miluji tě, konec hovoru). Všechny tři děti milují gymnastiku, do které jsem je zapsala. Ovšem i přes nadšení z pohybu nestrácí Sofie ze zřetele své priority Minulý týden se mne, zavěšená na gymnastických kruzích, ptala: „Co bude na večeři? Dáš nám kakao se šlehačkou? Po tom rostem.“

Tolik moje dnešní zpráva. End of entry.

Ozubená dráha "Salamanderbahn"

Cestou se viditelně proměnilo počasí

Během první poloviny jízdy poprchávalo

Od 1000 m.n.m. už se vzduchem míhaly sněhové vločky

A nahoře se nám naskytl zimní obrázek

Elisabethkirche

Atény

Atény (27. - 29.9.) byly nádherné. Už cestu v letadle jsem propovídala s kolegyní ze slovenské kabiny, která náhodou seděla vedle mne. Taxík nás z letiště zavezl do hotelu na pobřeží, přičemž jsme cestou pozorovaly (mírně nepořádné) aténské předměstí. Když jsem na pokoji otevřela kufr, tak se mi vybavilo balení ve Vídni. Scott mi sundal svůj kufřík na služební cesty, který velmi dobře znám, ale jehož pidi-rozměry mne poprvé zarazily. Když jsem prohlásila, že něco tak směšně malého si nemohu vzít, šel s povzdechem hledat vhodnější zavazadlo.

Po ubytování jsme s kolegyněmi strávily celé odpoledne závěrečnou přípravou na konferenci. V šest hodin se v blízké restauraci na pobřeží podávala večeře pro tlumočníky a tlumočnice (bylo nás 27), kde nám ve světle svíček servírovali večeři o pěti chodech.

Samotné tlumočení bylo pro mne zážitkem, protože pozorovat zkušené kolegyně v akci je zkrátka požitek. Mí rodiče v těchto třech dnech pomáhali s odpoledním vyzvedáváním a hlídáním a maminka mi pravidelně psala, co je nového. Třetí a poslední den mi textovala: „Jsme se všemi třemi v parku. Anuška mi vyprávěla o škole a spolužácích. Ptala jsem se jí, jestli dnes zažila něco vtipného. Nezažila. A vypadá to, že vtipnost je potrestána. Ku příkladu Max řekl, že celá třída půjde na výlet na záchod a už dostal trest. Musel sedět o pauze a šoulet plastelínu! Mně to přišlo vtipné. Jak ty, milunko? Jsi moc unavená? Šťastnou cestu! Pusu Maminka.“

Cesta zpátky ubíhala pomaleji, než cesta tam. Když mne Scott o půlnoci vyzdvihoval z letiště, byla jsem přešťastná, že jsem doma.

Pohled z balkonu hotelového pokoje

Hotel

Mé šarmantní kolegyně

Zátiší z kabiny

Restaurace na pobřeží

Pobřežní procházka